S Depresivními dětmi se lze potkat v nejbizarnějších prostorách, které buď oni nebo jiní přeměňují v divadlo. Autorka těchto řádek je poprvé našla – jak jinak – na produkci v branických ledárnách, kde právě vymýšleli, že by mohli hrát v podzemní fabrice Richard poblíž Litoměřic. Jistě by to šlo za předpokladu, že součástí produkce by bylo veselé uhýbání před padajícími stropy a zdmi. Určitě by se do toho pustili se stejnou vervou, s níž v Národním památníku na Vítkově uvádějí cyklus Bernhard Monument, jehož první část Lovecká společnost mají právě za sebou. Pokračovat se bude příští týden opusem Kulturštrůdl.
Hrát divadlo v památníku je neodolatelný nápad, jak oživit něco z podstaty neživé. Interiér svou makabrální atmosférou předčí každé krematorium: monumentální ratejna se všemi těmi bronzovými věnci, orly, žulou a mramorem vyvolává tíseň i chmurné myšlenky a zůstat tu na noc by jistě vydalo na solidní hororový zážitek. Ono to stačí večer, když se v obrovské slavnostní dvoraně zhasne a denní světlo zvolna mizí z prosklené části vysokého stropu. Herci posléze vycházejí velkými vraty odněkud z podzemí, kde jsou možná ještě zbytky hrůzných propriet laboratoře na udržování hnijící mrtvoly prvního dělnického prezidenta. Bernhardova hra Společnost na lovu se v podání Depresivních dětí změnila v divoce vykloubený kabaret plný nepřístojností, které ironicky kontrastují s patosem zvoleného prostoru. Bernhardův text aspoň ze dvou třetinu odplul do neznáma a zbytek je vyšperkován přízračnými nápady, asociacemi, gagy i Straussovým valčíkem Na modrém Dunaji. Společnosti starých nácků vévodí prskající generál, jenž přišel o levou ruku u Stalingradu – ta je zde v souladu s tradicí také vystavena na piedestalu. Všichni nejprve běhají po lese a pak tráví svůj čas v lovecké vile (jedna z mála shod s Bernhardovým textem). Rádi střílejí, pojídají „šnycl“, slaví náckovské Vánoce a pořád žvaní. Do vily občas vtrhne připsaná postava lovce nacistů Simona Wiesenthala ukrývajícího pod kloboukem jarmulku. Vypadá jako Roman Polanski a těžko říct, zda je to záměr. Staří náckové slídícího Wiesenthala, který ani nepozná zamaskovaný Hitlerův portrét, nakonec převezou, a tak se mohou nadále oddávat svým resentimentům. Do děje ještě vpadá personifikovaná lesní zvěř, symbolicky v bílém. Než je postřílena, předvádí baletní kreace na obrovském bronzovém věnci, který zdobí středový vchod mezi schodišti do slavnostní síně. Škoda že diváci nevidí, jak zvířátka tančí na pěticípé hvězdě. Jinak se oddávají hromadné kopulaci.
O revitalizaci památníku se namluvilo dost, aniž by se vzalo na vědomí, že je nemožná. Je to mrtvolný prostor, který navíc táhne na hrbu odér doby po roce 1948, kdy jako komunistický panteon sloužil propagaci režimu. Způsob, jakým s ním Depresivní děti nakládají, je výsměšně sarkastický, a proto také přirozeně oživující. Byť jen na dobu trvání představení.
***
Thomas Bernhard: Lovecká společnost
Režie: J. Čermák, M. Falář Depresivní děti touží po penězích, Památník na Vítkově, 29. 5. - 1. 6.
