Až bude Mikael Blomkvist znát konec příběhu, do kterého právě dobrovolně vstoupil, bude už pozdě chtít něco vracet. A možná i ten nejzvídavější člověk by raději v případu rodiny Vangerů zůstal v blažené nevědomosti. I kdyby ten zvídavý člověk byl zrovna novinář.
Jenže novinář Mikael Blomkvist je teprve na začátku všeho. Dostal nabídku, jaká se neodmítá, a ten případ ho vysloveně chytl. Napsat historii rodiny Vangerů! Že to zní jako něco rozvleklého a bez napětí? Aspoň se za to dobře ukryje ten pravý novinářův úkol. Jedna kapitola dlouhé historie totiž ukrývá nevyřešenou vraždu.
Harriet Vangerová zmizela před více než čtyřiceti lety, když jí bylo šestnáct let, a Henrika Vangera, šéfa mohutného koncernu a strýce Harrietina otce, ta tragédie poznamenala na celý život. V rodině Vangerů byla o kladné postavy nouze, a Harriet mohla být jednou z nich. Mikael Blomkvist, svými kolegy zlomyslně přezdívaný Kale, tedy dostane od starého Vangera celý rok času a příslib tučné odměny za to, že ještě naposledy projde dokumentaci ohmatanou rukama vyšetřovatelů a pokusí se o zázrak. Musí přitom předstírat, že sepisuje bohatou historii Vangerů, aby odvedl pozornost ostatních členů rodiny. Vrah je totiž mezi nimi.
To všechno se dozvídáme v úvodu detektivky Muži, kteří nenávidí ženy švédského autora Stiega Larssona. Už sám rozjezd v podobě variace na klasický motiv záhady zamčeného pokoje, je slibný. Rodinný klan Vangerů sídlí z větší části na ostrově Hedeby a v době Harrietina zmizení je zrovna ostrov bez jakékoliv přístupové či únikové cesty. Popravdě řečeno, zločin, pro který ani nejsou žádné důkazy, je takovým oříškem, že na to Mikael asi nebude stačit. A to je příležitost pro příchod druhé hlavní postavy.
Jako extrémní protiklad do páru ke klidnému Mikaelovi-Kalemu vytvořil spisovatel slečnu Lisbeth Salanderovou. Napohled vyzáblá slaboduchá asociální anarchistka s pruhovanými punčochami. Jenže Lisbeth to skvěle umí s počítačem, a nebojí se toho využít. Jinými slovy hackerka. Samozřejmě, že ty punčochy nejsou náhoda. Takováhle by podle Larssona byla trochu odrostlá Pipi Dlouhá punčocha.
Jak nakladatel prohloupil Rázem tu máme detektivní dvojici, se kterou přes všechny zápory nebude snadné se po dočtení knihy rozloučit. Ani to však nebude nutné. Přestože se v závěru Larssonovy detektivky uspokojivě vysvětlí záhada případu Harriet (čtenář promine, že jsem právě prozradila konec celé detektivky), kniha je teprve prvním dílem trilogie nesoucí název Milénium. Stieg Larsson (* 1954) bral její sepsání víceméně jako příjemné uvolnění v kontrastu ke svému povolání novináře. Když dal dohromady první a druhý díl, nabídl své dílo nakladatelství. Vybral si Piratförlaget, ale nakladatelství ho nejprve ignorovalo, a posléze odmítlo. Jaká chyba! Větší přehmat už snad udělal jen nakladatelský dům Bonniers, když v roce 1944 řekl ne tehdy neznámé Astrid Lindgrenové.
Od roku 2004 do roku 2007, kdy první dva díly vydalo nakladatelství Norstedts, se jen ve Švédsku prodalo 800 000 výtisků, třetí díl pak s čísly ještě zacloumal. Milénium je bestseller a jeho úspěch se zdaleka neomezuje na domovskou zemi. Stieg Larsson to ale neví. Zemřel v listopadu 2004, sotva několik týdnů po vydání prvního dílu. Padesátiletého novináře postihl těžký infarkt. Tehdy se objevily i takové úvahy, že jeho smrt měli na svědomí pravicoví extremisté, proti nimž Larsson napíral novinářské síly ve své nadaci Expo a ve stejnojmenném časopise. Tyto domněnky se nepotvrdily, nicméně Larssonův život investigativního novináře, brojícího proti všem formám nedemokracie, by klidně takovou tečku mít mohl. Muž, který sepsal například příručku pro novináře v ohrožení života, se nikdy neoženil a živil fámy o své homosexualitě, aby udržel v relativním bezpečí svou celoživotní partnerku.
Jak švédská detektivka potemněla Jistě bohaté zkušenosti ze světa financí a politiky přispěly ovšem k tomu, že se Larssonovi pod rukama zrodilo něco víc než jen detektivka, jakkoliv napínavá. Recenzenti reagovali na mnohovrstevnatost knihy dalšími žánrovými označeními, jako jsou technothriller, politický či žurnalistický thriller, nebo dokonce černý román. To poslední nepřesné označení nepochybně směřuje zpět k detektivnímu jádru knihy, které je skutečně hodně černé.
Pod soustředěným náporem nesourodé detektivní dvojice staré tajemství Vangerů nakonec nevydrží, a jak se zdi hroutí a prach usedá, odhaluje se postupně hodně ošklivého. To je ostatně pro moderní švédskou detektivku poměrně typický rys, nabídnout čtenáři drsnou brutalitu. Kdo nevěří, ať si běží přečíst například do češtiny přeložené detektivky Ake Edwardsona § nebo Helene Turstenové. Ty jsou navíc jen zlomkem z mohutné detektivní produkce, již Švédsko v poslední době vykazuje.
Jak napovídá už název prvního dílu Milénia, Larsson si pro demonstraci lidské brutality vybral široké pole sexuálního násilí. Čtyři oddíly knihy jsou uvozeny statistickými citáty ohledně toho, kolik procent žen se ve Švédsku ročně setká s násilím. Emocionálně hluchá fakta pak následné vyprávění ilustruje natolik barvitě, až člověku začnou vstávat vlasy hrůzou na hlavě.
Autor však nedrží jen tuhle linii švédských krváků a šlape po cestičce oblíbeného žánru ještě důsledněji. Díky tradici, kterou v šedesátých letech zahájil známý spisovatelský pár Maj Sjövallová a Per Wahlöö, není moderní švédská detektivka jen příběh individuálního zločinu, je to zároveň šance popsat společnost. Tedy zejména její temné stránky. Takovou šanci si novinář, který viděl v reálném světě pod pokličku nejedné černé kuchyně, prostě nemohl nechat ujít. A těžko si odmyslet Larssonovu původní profesi, když se čtenář seznamuje s tím, jak Mikael Blomkvist na počátku celého příběhu prohraje soudní spor s jedním z magnátů švédské ekonomiky a jaký ohavný zamotanec zločinů se následně z magnátova „počestného“ podnikání vyklube. Larsson nicméně není slepým následovníkem zbožňovaných policejních románů. Už proto ne, že v jeho knize se až na jednu nevýznamnou výjimku neobjeví jediný policista.
Jak se novinář utrhl ze řetězu Četba románu přesahujícího pět set stran může čtenáři zamotat hlavu tak, že se nebude moci věnovat ničemu jinému. Sám spletenec peněžních machinací dá prostému mozku docela zabrat, k tomu dumat, kdo by tak mohl být pachatelem a proč dostává každé narozeniny Henrik Vanger vylisovanou květinu, a nadto všechno ještě - ty počítače! Rovina knihy, která jí vysloužila škatulku „technothriller“, dodává už tak pochmurnému fikčnímu světu silný nádech zneklidnění. Všude se to hemží laptopy a iBooky a hackerka Lisbeth se pomocí svého počítačového umu dozví téměř vše, co si zamane. Také Mikael Blomkvist žhaví při pátrání po informacích obrazovku, a nejinak k věci přistupuje i ten poslední do trojúhelníku - vrah. Zálohování soukromí do rezervních zdrojů je fenoménem naší doby a Larsson jen poukazuje na možnost vpravdě destruktivních následků.
Vypravěčský styl detektivky odpovídá profesionálovi, který je konečně puštěn ze řetězu novinařiny. Výsledkem takové svobody nemůže být vybroušená váza. Připomíná spíš polena nasekaná pěkně nahrubo -nicméně s fortelem a radostí. Z takových polínek vyšlehne bez dlouhých okolků pořádný plamen. Čeští čtenáři se mohou teď v zimě pěkně zahřát. Ale citlivější kůže by si měly dát pozor na popáleniny.
***
KNIHA TÝDNE
Milénium 1.
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Přeložila Azita Haidarová.
Vydalo nakladatelství Host,
Brno 2008. 536 stran.
