Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak podle Mitterera šlo oblafnout i Goebbelse

Slovácké divadlo z Uherského Hradiště se v Praze prezentovalo inscenací hry rakouského dramatika Felixe Mitterera V jámě lvové. Ten se podobně jako Bernhard, Jelineková či Turrini umí řádně probrat v zatuchlých skříních, a to nejenom ve své domovině. Hru nedávno nastudovalo i Divadlo Rokoko, a tak bylo zajímavé vidět ji v jiném nastudování.

Režisér Igor Stránský zvolil tradičnější, realistické pojetí, které se však opírá o poctivé herecké rozehrávání situací. Příběh židovského herce Kirsche, který je v 30. letech v Německu nacisty vyhozen z divadla, aby se do něj vrátil v přestrojení za zemitého tyrolského sedláka a svým lidovým uměním omámil i samotného Goebbelse, je chytře a zábavně napsaný. Režie také dobře využila kontrasty, na nichž je hra postavena, střídání tragických a komických momentů udržuje příjemné tempo inscenace.

Fungují i drobné pointy, které působí svižně, jako když hrdina téměř padá do mdlob, že pro něj jdou dva gestapáci, ti mu však naopak vyseknou devótní poklonu. I přes přepjatý happyend a trochu moralizování je Kirsch v podání Martina Vrtáčka osobou více poloh, přes všechno vyvádění a plácání se po kalhotách s padacím mostem dokáže odhalit hloubku svého smutku. Nakonec je mu nejvíce protihráčem ředitel divadla (Vladimír Doskočil), šantala, zprvu budící protichůdné pocity.

Autor: