Nedávno zveřejněná americká zpravodajská analýza o Íránu potvrdila, že nejpozději na podzim 2003 Teherán opustil část svého programu na vývoj jaderných zbraní. Íránské vedení pohotově využilo amerického dokumentu k tvrzení, že USA dosud falšovaly zpravodajské údaje, odpůrci protiraketového štítu jako další argument proti americkému projektu, Čína a Rusko na něj odkazují ve svých snahách obrousit hrany právě projednávané rezoluce Rady bezpečnosti OSN o sankcích proti Teheránu.
Nicméně celkové vyznění americké analýzy je přinejmenším varovné. Dokument říká, že Írán zastavil pouze výrobu jaderných hlavic, která je ve skutečnosti tím nejméně důležitým elementem každého jaderného programu. Zpráva naopak potvrzuje, že po dvouleté přestávce v letech 2003-2005 obnovil Írán své úsilí o získávání štěpného materiálu, bez něhož by vývoj hlavic tak jako tak neměl smysl. Tři tisíce íránských odstředivek bylo sice zatím s to poskytnout jen malé množství obohaceného uranu, zpráva však odhaduje, že do konce roku 2009 bude mít Teherán dost materiálu alespoň na jednu jadernou hlavici. Nedávný test íránské rakety nenechává na pochybách ohledně pokračující snahy Teheránu o získání raketové technologie.
Mnohem více než k úlevnému oddechnutí je tedy americká zpráva důvodem k zamyšlení nad tím, jak nejlépe čelit nebezpečí jaderných zbraní v nepovolaných rukou. Není přitom bez zajímavosti, že v roce 2003 se jiný mezinárodní pária Libye rozhodl vzdát se svého jaderného programu úplně. Jakkoli sesazení Saddáma Husajna v Iráku v roce 2003 nepochybně učinilo na libyjského vůdce Muammara Kaddáfího dojem, bylo již poměrně spolehlivě zdokumentováno, že rozhodnutí vzdát se jaderných ambicí padlo před americkou invazí. Od 90. let vzrůstal mezinárodní tlak, díky němuž nakonec Libye uznala zodpovědnost za teroristické činy spáchané v 80. letech. Zároveň započaly britsko-americko-libyjské kontakty s cílem vyřešit otázku libyjského jaderného programu. Americké vítězství v Iráku už jen utvrdilo Kaddáfího krok trvale ukončit jaderný program.
Nevyužitá šance z roku 2003 Obdobné pokusy Clintonovy administrativy o normalizaci vztahů s Íránem na konci 90. let narazily na neochotu nejvyššího islámského vedení v Teheránu a Bushova vláda veškeré kontakty ukončila. Nabízí se ale otázka, zda nebyla v roce 2003 šance dosáhnout z pozice síly průlomu v americko-íránských vztazích včetně dohody o íránském jaderném programu. Přehlídka americké vojenské síly v Perském zálivu totiž nepochybně íránské imámy znervóznila do té míry, že v únoru 2003 pozastavili vývoj hlavic a úsilí o obohacování uranu. V květnu 2003, krátce po pádu Bagdádu, pak přišel švýcarský velvyslanec v Íránu Tim Guldimann s údajnou nabídkou na normalizaci vztahů. V návrhu, který dal na papír Švýcar s íránským velvyslancem v Paříži, požadoval Teherán ukončení mezinárodních sankcí, plný přístup k mírovým nukleárním technologiím a uznání „legitimních bezpečnostních zájmů“. Výměnou nabízel možnost dohody o zárukách ohledně svého jaderného programu, společné kroky proti mezinárodnímu terorismu, spolupráci při stabilizaci Iráku a možnost vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, resp. uznání Izraele. Jistotu o skutečných záměrech Íránu nemáme. Byl Guldimannův dokument jen výsledkem vlastní iniciativy a zbožných přání švýcarského velvyslance? Anebo krok posvětilo nejvyšší íránské vedení a šlo tak o nejvážnější íránský pokus o normalizaci vztahů od dob islámské revoluce?
Odpověď na tyto otázky je bohužel do značné míry irelevantní, neboť na vrcholu opojení z triumfu v Iráku se Bushova administrativa nabídkou odmítla vůbec zabývat. Ve washingtonských koridorech moci se začalo mluvit o změně režimu v Íránu.
Vliv, který měl přímo i nepřímo Washington na Teherán z pozice síly v roce 2003, postupně mizel s tím, jak se rozplývaly sny Bushovy administrativy o tom, že svobodný a prosperující Irák bude klíčem k transformaci celého Blízkého východu. Rostoucí chaos v Iráku zřejmě přesvědčil v roce 2005 íránské vůdce, že USA se nebudou schopny jejich jadernému programu postavit. Zvolení konzervativního populisty Ahmadínežáda prezidentem Iránu v létě 2005 jen doplnilo další kolo snahy o získání jaderných zbraní. Teherán obnovil program obohacování uranu a práci na dalších jaderných komponentech kromě výroby jaderných hlavic. Ahmadínežád, který považuje homosexualitu za projev západní dekadence a hlásí se k myšlence ajatolláha Chomejního vymazat Izrael z mapy, je neúspěšný ve všech ohledech kromě jednoho: podařilo se mu vytvořit okolo jaderného programu téměř celospolečenský konsenzus.
Řešení íránského problému nebude nikdy jednoduché. Nicméně dvířka pro případ, že by se Teherán rozhodl skutečně opustit svou protizápadní ideologii, by měla zůstat otevřená.
O autorovi| Petr Luňák, historik
