Dvacet let po pádu komunismu se leckdo hlásí o svůj podíl na zhroucení systému, založeného na vedoucí úloze komunistické strany, cenzuře a nesvobodě. Kdo se o nečekaně rychlý kolaps (nejvíc) zasloužil? Disidenti, odboráři, divadelníci, folkaři, studenti, zlodějíčci ze státních podniků, nebo sami tehdejší straníci a pasivní občané, chválení dnes za to, jak jezdili na chalupy? Nebo Michail Gorbačov, KGB a její filiálky, papež, Ronald Reagan a George Bush? Autoři nekonformní literatury? Zasloužil se o zánik sovětského bloku samizdat?
Zatímco se politologové snaží vyznat ve spleti a kombinacích sil, které tehdy vedly k historickému zlomu, méně se mluví o médiích, která nejen obsluhovala, ale zároveň nezbytně i formovala společenské sféry nepoddajné státní cenzuře. Jak v této souvislosti vypadá srovnání situace v Československu a v Sovětském svazu, odkud zdejší politický režim čerpal legitimitu a dostával příkazy a odkud koneckonců pochází i slovo samizdat?
Od motáků k videojournalu Obzvlášť mladší lidé se dnes musejí soustředit, aby si představili svět bez CD/DVD, PC, YouTube, Twitteru, Facebooku, mobilních telefonů – svět před digitální revolucí, která se uskutečnila právě před dvaceti lety. Už v druhé polovině 80. let se šuškalo, že Václav Havel dostal od britských divadelníků pro normální smrtelníky jen těžko představitelný zázrak: vlastní počítač. V té době jeho žena Olga koordinovala jakousi nezávislou „televizi“ – jmenovala se Videojournal. Audiovizuální samizdat se šířil na kazetách VHS, rozmnožovaných v soukromých bytech (náklad byl asi 40 kusů). Videojournal obsahoval zprávy a reportáže z politiky, společnosti (například ekologické glosy nebo rubriku „náš host“) a události z kultury. V Sovětském svazu nic takového neexistovalo. Videokamery tam byly ještě vzácnější než v Československu (kam je pašoval ze Švédska přes Tuzex zakladatel Nadace Charty 77, jaderný fyzik František Janouch).
Už od 50. let ale samozřejmě existoval všude v sovětském bloku jev, který badatelé nazývají „magnitizdat“ – šlo o šíření nahrávek, hlavně hudebních, prostřednictvím kotoučových magnetofonů a později audiokazet. Každá kopie byla pochopitelně výrazně méně kvalitní než její předloha, takže se často k běžnému uživateli dostaly nahrávky, které bylo nezbytné buď předem dobře znát, a nebo a priori milovat, aby se dostavilo potěšení z poslechu, který vyžadoval velkou představivost – šumy, ruchy a praskání zpravidla převažovaly nad zaznamenanou hudbou či mluveným slovem.
Naštěstí šlo často o hudební produkci, se kterou tyto zdánlivě rušivé elementy dobře souzněly. A i přednášky či kázání se daly z pásků „odzírat“. V SSSR kulminoval magnitizdat za perestrojky, kdy za poslech ani šíření nelegálních nahrávek už nehrozily tresty. Stovky lidí vyrážely tehdy do ulic s přenosnými magnetofony a na veřejných prostranstvích se začaly rozléhat těžko od sebe v těch mizerných nahrávkách rozeznatelné hlasy místních idolů, do té doby zakázaných nebo polozakázaných: Alexandra Galiče, Borise Grebenščikova, Vladimira Vysockého, Julije Kima.
Důležitým médiem byl samozřejmě zahraniční rozhlas, který v různých zemích fungoval přibližně stejně: kromě rozhlasové stanice Svobodná Evropa k němu patřilo vysílání jednotlivých zahraničních rozhlasových stanic (BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán atd.) v příslušném cizím jazyce. Hlavní problém pro příjemce představovaly rušičky – a potřeba kvalitního přijímače. Kromě zpravodajství se rozhlasovou cestou šířila i hudba, filozofie a literatura – v žánru čtení na pokračování. Proto je možné mluvit o jevu zvaném mezi odborníky radioizdat. Třeba Orwellovy romány 1984 nebo Farma zvířat mnozí poprvé „četli“ právě jako audioknihy prostřednictvím rozhlasových předčítačů.
Hlavní média nezávislé kultury ale byla založena na technologiích 19. století: psacím stroji a fotokopiích, případně na primitivních tiskárnách, jaké používali už ruští teroristé v době carského režimu. Existovaly i archaičtější formy ručně psaných manuskriptů, hlavně motáků pašovaných z vězení a lágrů, ale svéráznému „trhu“ s texty, které se ve státních obchodech nedostaly, vévodil psací stroj, ať už v čisté verzi, nebo prostřednictvím strojopisných předloh pro cyklostyl neboli mimeograf (v Rusku známý pod pojmem rotator) – tedy primitivní kopírovací přístroj, jeden z Edisonových vynálezů, na němž se tisklo prostřednictvím „blány“ popsané na stroji bez použití pásky (barva přišla až na kopie).
Americké značky Remington a Underwood se staly kulturními legendami, nejrozšířenější byl ale v Československu tuzemský Consul a v Sovětském svazu východoněmecká Erika, bájná milenka všech účastníků samizdatu. Básník Alexander Jerjomenko popisuje v básni z 80. let vznik samizdatu v žánru kouzelné pohádky. Samizdatová produkce a distribuce měly řadu pohádkových rysů už proto, že podléhaly svérázné ekonomice (v SSSR existoval i rozsáhlý černý trh s knihami a v Oděse dokonce „knihovna samizdatu“).
Samizdat nebyl jen jeden Mohlo by se zdát, že pisatelé a čtenáři samizdatu tvořili jakýsi uzavřený klub přátel, spřízněných opozicí vůči režimu. Ale není to pravda. U nás, stejně jako v Sovětském svazu i v jiných zemích, se prostřednictvím samizdatu šířily texty nejrůznějšího charakteru a určení: vedle textů politického, historického a filozofického obsahu jistě hrála důležitou roli literatura domácí i překladová. Ale obrovského rozsahu nabyl i samizdat teologický, okultní nebo pornografický. V Československu došlo koncem 70. let k unikátnímu jevu: v rámci Charty 77 se navzájem tolerovali vůči režimu kritičtí představitelé nejrůznějších kulturních, názorových i politických stanovisek. Proti tomu v Sovětském svazu jednotlivé ostrovy politického disentu a samizdatu měly k sobě navzájem skoro tak daleko, jako k oficiálním státním strukturám. Ani nejznámější představitelé opozice, nositelé Nobelovy ceny Andrej Sacharov a Alexandr Solženicyn, se nedohodli – první požadoval demokratizaci režimu ve smyslu západního pojetí svobody, druhý trval na zvláštní světové misi ruského národa, návratu k předrevolučnímu uspořádání a odklonu Ruska od Západu. A to nemluvíme o mírumilovných i militantních radikálech nejrůznějšího typu: nacionalistech, monarchistech, fašistech, trockistech, anarchistech nebo pravoslavných staroobřadcích. Ti všichni měli svůj samizdat a byli tak či onak pronásledováni či ignorováni režimem, ale tím jejich společné rysy končí. Snad ještě větší různorodost představoval samizdat kulturní.
Ani v Československu nebyli všichni na jedné lodi. Třeba Ludvík Vaculík, zakladatel nejproduktivnější samizdatové edice Petlice, jistě žil v jiném světě a vyznával převážně jiné hodnoty než hlavní básník, organizátor a teoretik undergroundu Ivan Martin Jirous řečený Magor nebo vydavatel časopisu Vokno František „Čuňas“ Stárek. Samizdatová nakladatelství měla své profily – edice Popelnice Jiřího Gruntoráda se lišila od edice Expedice Václava Havla, Kvartu Jana Vladislava nebo Alefu, kde vycházela židovská literatura. Ale přesto lze mluvit o společném publikačním a veřejném prostoru, který tito aktéři navzdory všem odlišnostem vytvářeli. V Rusku navíc ještě radikálněji než v Čechách většina umělců odmítala jakoukoliv identifikaci s politickým disentem. Výmluvně to vyjádřil básník Jan Satunovskij v prvním verši své básně z roku 1977: „Nejsem členem ničeho“.
Atomizované bylo i vydávání samizdatu. Hlavní odlišnost proti Československu spočívá v absenci edic či nakladatelství. Šířily se jednotlivé texty, sborníky nebo časopisy, jejichž obsahové rozpětí pokrývalo nejen současnou produkci stovek autorů a překlady, ale i dílo zakázaných nebo těžko dostupných modernistů, například Osipa Mandelštama nebo génia pozdní avantgardy Daniila Charmse (oba zahynuli na přelomu 30. a 40. let v lágrech). Zatímco v Československu během 60. let vyšlo skoro všechno, co kdo chtěl vydat, a systematický samizdat proto existoval až za normalizace (byť už v 50. letech Egon Bondy založil edici Půlnoc a vlastní samizdat měli surrealisté), v Sovětském svazu začíná rozkvět samizdatu už po Stalinově smrti – v polovině 50. let.
Zrození souostroví samizdatu Jev „tajných textů“ provází celé dějiny písemnictví, existuje všude, kde se praktikuje cenzura. Samizdat druhé poloviny 20. století v zemích s režimy sovětského typu přesto představuje – už svým rozsahem – jev výjimečný. Termín pochází z ruštiny, podobně jako třeba gulag nebo perestrojka. Proto jej v Čechách někteří „hrdí“ protagonisté a znalci samizdatu nechtěli používat, aby něco nepapouškovali po Rusech.
V názvu, jehož autorství se připisuje básníku Nikolaji Glazkovovi, se zrcadlí jiné zkratky sovětských nakladatelství: Dětizdat, Vojenizdat atd. A také Samtrest – legendární továrna na výrobu vína a lihovin (která existuje dodnes). Koncepci prvního samizdatového časopisu (nazvaného Syntaxis) jeho iniciátor Alexandr Ginzburg vymyslel podle vlastních slov v roce 1958 na záchodě – u svých přátel, kteří psali poezii, si všiml, že používají místo toaletního papíru, který nebyl k dostání, odložené rukopisy veršů – bylo mu jich k tomuto účelu líto.
Samizdat byl nedocenitelným ohniskem zdravého rozumu a vzdělanosti, ale vazby mezi jednotlivými jeho „ostrovy“ v různých zemích byly velice omezené. Solženicynova epopej Souostroví Gulag, jedna z nejpopulárnějších samizdatových položek vůbec, byla výjimkou, už jiné jeho knihy se v Čechách, kde působilo tolik zkušených rusistů, překládaly z němčiny (!). Petruška Šustrová, Andrej Stankovič a další překládali sice z polštiny, ale i tamní paralelní knižní trh zvaný „druhý oběh“ k nám zasahoval málo. Dodnes se ani neví, co všechno z ruského samizdatu bylo přeloženo do češtiny a které české texty vyšly v ruském samizdatu. Naštěstí nových položek nepřibývá: před dvaceti lety se samizdat stal tam i tady minulostí nebo doménou autorů, kteří rukodělné knihy zhotovují jako umělecká díla.
***
Americké značky psacích strojů Remington a Underwood se staly legendami, nejrozšířenější byl ale v Československu tuzemský Consul a v Sovětském svazu východoněmecká Erika, bájná milenka všech účastníků tamního samizdatu
O autorovi| Tomáš Glanc, rusista a literární vědec
