Markéta Irglová a Glen Hansard, hrdinové českoirské pohádky o dvojici, jejíž hudba i život jsou upřímné, pravdivé a od srdce, dnes večer coby The Swell Season v pražské Lucerně představí svou poslední desku Strict Joy. Ta vyšla loni na podzim, tři roky po soundtracku k filmu Once. Za písničku Falling Slowly tehdy Irglová s Hansardem dostali filmového Oscara.
Název Strict Joy, česky tedy Přísná radost, je titulem básně irského spisovatele, Joyceova kumpána Jamese Stephense. Jak se má přísnost k radosti? O desce Strict Joy mluví Markéta Irglová jako o rozchodovém albu – partnery zůstali alespoň na pódiu. „Myslím si, že když vejdete do temnot a zpíváte o svém smutku a o své ztrátě, zpíváte pravdu svého smutku. Když si to pak přehráváte, může to přinést jenom dobro,“ citovaly agentury Glena Hansarda.
Proč takový zájem o to, jestli a zda vůbec ještě spolu Hansard s Irglovou žijí? Privátní život dvojice je poněkud nespravedlivě, ale zcela logicky s její hudbou spojován. Ve filmu Once nešlo o dva herce, kteří vymyšlenou hořkosladkou love story odžívají na place před kamerou, spíš o naturščiky a téměř skutečný příběh. Tím se film a skutečnost prolnuly. Podobně jako v písních.
Při tom všem kýčovitém zaujetí vlastní slzou, kterou nad Hansardem s Irglovou upustila média i Hollywood, by ovšem neměly zapadnout hudební kvality dvojice, jakkoliv to kvůli omílání procítěně podané skladby Falling Slowly poněkud zapadlo. Není pravda, že kdo při filmu Once nepláče, není Čech. Albem Strict Joy i tuzemskými koncerty by si mohli „spravit chuť“ z Hansarda a Irglové i Češi, kteří nepláčí.
Zvukový zápisník Jak Irglová po Hansardově boku vyzrála, bylo patrné už z dylanovské desky I’m Not There vydané předloni ke stejnojmennému filmu. Vedle Charlotte Gainsburgové nebo Karen O z newyorských Yeah Yeah Yeahs zní lehce zastřený hlas Markéty Irglové podobně suverénně. V jazyce písní sice není doma, o to zajímavěji se v něm zabydlela, což je dobře slyšet i na novém albu v její vlastní skladbě, posmutnělé Fantasy Man o vysněném protějšku.
Hansard na úvod desky skládá poklonu nedostižnému irskému bardovi Van Morrisonovi. Coby písničkář se tu potkává s vrstevníky, jako jsou Bill Callahan (alias Smog), Sufjan Stevens nebo Bonnie Prince Billy. Ve srovnání s Once zní album Strict Joy díky kapele Frames bohatěji, což platí i pro současné koncerty. Samozřejmě texty s „příběhem dvou milenců, kteří tancovali na obou ostřích nože“ nelze vnímat jinak než jako zápisník toho, co pro většinu posluchačů začalo filmem Once. Naštěstí pro Hansarda a Irglovou existuje daleko zajímavější, byť posmutnělý „život po životě“.
