Otec Jana Škvora, zaměstnanec Spojených oceláren Kladno, patřil během pražského jara 1968 mezi členy přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků. Pro jeho syna to začátkem 70. let znamenalo, že nepůjde jinam než do učení. „Táta založil KAN, a od toho se odvíjela má profesní dráha,“ usmívá se dnes Jan Škvor. Upsal se náborářům kladenského stavebního podniku, a protože si už jako dítě hrál rád s baterkou, začal se učit elektromontérem. Už druhý týden ale narazil na starého pana učitele, který ho nějakou chvíli pozoroval a pak si ho vzal stranou: „Jsi chytrej kluk, měl bys jít na průmyslovku.“
„Já jsem mu to celkem bezmyšlenkovitě odkýval a pak už mi bylo blbý na ni nejít. Taky holkám se víc líbili kluci z průmyslovky. Je to zvláštní, existují věci, které vypadají v danou chvíli bezvýznamně, ale člověka ovlivní. Dostal jsem se ovšem na večerní průmyslovku, jinam jsem v tu dobu nemohl,“ vzpomíná Jan Škvor.
Svačinová univerzita Po absolvování večerní školy nastoupil Škvor na stavby a začalo další období jeho vzdělávání, které dnes označuje jako „svačinovou univerzitu“. Psala se totiž sedmdesátá léta a na stavbách se najednou objevili univerzitní docenti, profesoři a doktoři, svačili ve stavební buňce a vedli přitom odborné diskuse o estetice a klasické filozofii. Mladého muže to samozřejmě začalo zajímat a jeho vzdělání se tak rozšířilo o další obzory.
Díky večerní průmyslovce a odpracovaným létům se dostal nakonec i na vysokou školu, ale zůstal na ní jenom dva roky. „Odchytli mě na návštěvě u kamaráda, kterého režim neměl rád. Z hodiny na hodinu jsem byl ze studenta vojákem základní služby a po dvou dnech už stál oholen a ostříhán v Topoľčanech na buzerplacu. To šlo rychle.“
Ještě během vojny se oženil se spolužačkou ze školy. Po návratu domů se na vysokou znovu vrátil, ale opět ne na dlouho. „Jedna paní učitelka se po mně pěkně prošla, a když je vám osmadvacet, jste o deset let starší než vaši spolužáci a masírují vás jako toho nejhloupějšího, už to špatně snášíte. Tak jsem se vrátil k elektroinstalacím.“ Koketování s politikou Následoval, jak říká, šedivý normalizační život, který měl tu přednost, že se během něj jeho rodina rozrostla o dvě děti. V druhé polovině se Jan Škvor „začal rozkoukávat“, což vyústilo ve spolupráci s nově založeným Hnutím za občanskou svobodu, které začalo veřejně vystupovat od podzimu 1988. Na sobotní ráno, které následovalo po pátku 17. listopadu 1989, si Škvor vzpomíná dodnes detailně. „Přišel ke mně kamarád a rovnou řekl: Buď se to povede, nebo až si to odsedíme, emigrujeme do Kanady.“
Revoluci prožil v Občanském fóru, v roce 1990 se dostal až na radnici, ale po roce s politikou skončil. „Rychle jsem zjistil, že politika není pro mě,“ říká. „Už v lednu 1990 začali všude kolem vylézat pragmatici, kteří byli do té doby schovaní, a najednou chtěli věšet komunisty. Po roce mě to přestalo bavit. Z mého pohledu totiž revoluci na Kladně řídili osmašedesátníci. My mladší byli motor, ale oni měli zkušenosti, věděli, že když se něco domluví, musí se o tom udělat zápis, a dali své znalosti k dispozici. Těch pár týdnů bylo nádherných, pak už to nebylo ono. Věděl jsem, že mě politika nebaví tolik jako moje řemeslo.“ Ve vlastní firmě Ještě v roce 1990 tak založil vlastní malou firmu, kterou dál budoval „metodou postupných kroků“. „Dá se to přirovnat k tomu, že stoupám po schodech vzhůru, ale než udělám další krok, tak si na ten předchozí schod položím polštářek, abych, kdyby to nevyšlo, padal do měkkého,“ směje se.
Malá firma, kterou živí instalace a revize elektrických zařízení, může těžké chvilky zažít poměrně snadno, a působí-li na Kladensku, pak ještě snáz. Těžké časy si Elektrostav Škvor prožil podle svého majitele zejména kolem roku 1997, kdy vláda začala řešit problémy české ekonomiky tvrdými rozpočtovými škrty. „Přišly Klausovy úsporné balíčky a najednou mi stáli na dvorku spolupracovníci a chtěli práci. Hledal jsem něco, díky čemu bychom těmi bouřlivými vodami propluli, a přišel jsem s tím, že se budeme starat taky o trafostanice. Tak je to doteď. Vždycky se snažím najít oblast, která by firmičku mé velikosti udržela nad vodou.“
Při cenách současné energie a s očekávanými dopady ekonomické krize je to důležité i dnes. Škvorovi podle jeho slov pomohlo, že příchod možných problémů a ekonomický útlum předvídal už zhruba před rokem. Stáhl se proto ze stavebnictví, kde jeho firma zůstávala v nevýhodné pozici na konci řetězce, a začal se víc orientovat na služby a specializované činnosti. „Kdybych to měl říct upřímně, tak jdu tam, kde je dost organizací s voliči, protože těm bude nasypáno, aby měli svůj chléb a hry,“ podotýká s nadsázkou majitel firmy.
Tým, to je věda Malá firma zaměřená na specializovanou činnost, jejíž počet zaměstnanců dlouhodobě nepřesahuje deset lidí, ovšem podle něj klade hodně vysoké nároky na personální obsazení. „Nikdy bych nevěřil, kolik času mi sebere sestavování týmu, aby byl rovnocenný, a přitom v něm vládla určitá pohoda,“ vysvětluje. „Najít aktivní a samostatně myslící spolupracovníky je hrozně obtížné. Každou chybu zaplatíte. Když to řeknu zjednodušeně, zaměstnáváteli pět set lidí, tak možná ustojíte, když se jich padesát nepovede. Ale když máte tři dvojice techniků, kteří spolu tráví spoustu hodin, musí být na odborné výši, a přitom si musí vzájemně sednout, rozdělit je tak, aby zvládli zakázky a byli na stejné odborné úrovni, to je něco jiného.“ Zhruba dva roky tak manažerovi trvalo, než vytvořil kádr lidí, který by byl stabilní. „Zažil jsem různé lidi - přišel mi sem chlap, který byl odborně velice zdatný, ale po dvou měsících jsem zjistil, že mi bourá firmu zevnitř, že dokáže rozházet celý kolektiv. Musel odejít. Dneska už mám naštěstí lidi, kteří jsou tu v průměru přes osm let, a je to parta lidí, co táhne s sebou a firma díky nim prospívá. Služebně nejmladší kolegyně je tu pět let, drží kancelář a patří mezi moje největší opory. Stoprocentní zastoupení mám taky v šéfmontérovi Jiřím Kunertovi, díky němuž už nemusím být nepřetržitě ve firmě, ale můžu si i jednou ročně dovolit odjet na dovolenou. Bez nich by to nešlo.“
***
JAN ŠKVOR
Rodina: Ženatý, dvě dospělé děti. „Manželka učí na průmyslovce a já považuji za jeden ze svých největších životních úspěchů, že i po sedmadvaceti letech manželství spolu dokážeme na měsíc odjet do Tramtárie, nebo že si večer doma sedneme a kluk řekne: ,Co v létě podniknem? Ty děláš dopravu autem a já jedu s vám a na motorce.‘ Načež se ozve holka: ,Já jedu taky.‘“ Auto: „Momentálně Fiat Ducato. Mám rád velká auta, cítím se v nich bezpečně.“ Oblíbená hudba: „Country.“ Dovolená: „Aspoň jednou za rok odjedeme na měsíc někam na dálkovou turistiku, třeba do Orientu nebo na rafty sjet divokou vodu nebo třeba do Mongolska pobavit se pár dní v poušti. Právě proto musím mít kolem sebe spolehlivé lidi, aby firma fungovala bezchybně i beze mě.“
