Zapomeňte na smrdutou mumlající karikaturu člověka rozpláclého na zemi ve skvrně rozlitého tuzemáku. Zapomeňte na prosby o drobné. Mojmíra Rataje sice závislost na automatech připravila o všechno, ale jediné si vzít nenechá. Lidskou důstojnost.
Vysokého prošedivělého padesátníka v čistých khaki kapsáčích, modrém bytelném kabátu a s tlustou knihou pod paží by za bezdomovce nepovažoval nikdo. Sofistikovaně se dokáže bavit o výtvarném umění, poučeně a střízlivě nahlíží na domácí i světovou politiku a mezi jeho největší vášně patří geologie. Jenže Mojmír je gambler, patologický hráč závislý na automatech. A právě závislost ho postupně dostrkala až na dlažbu. Nikoho ale za nic neviní. Kdyby prý nebyl vůl a nehodil tehdy těch pár šušní do hloupé blikající skříně, žil by si dnes jak král.
Jednapadesátiletý jihlavský rodák prožil normální dětství. Kromě klasických lumpáren se naplno věnoval svým dvěma vášním – parním lokomotivám a geologii. Vyhrabával trilobity po okolí a snil o vědecké kariéře. Jenže byl vyučený elektrikář, a navíc si studium ani nemohl dovolit – musel živit rodinu. Se svou ženou a dcerou si žili relativně spokojeným životem v prostorném bytě na Žižkově. Vydrželo to ale jen pár let, protože tehdy Mojmír platil za alfa samce a obtloustlá manželka už jeho egu nestačila. Postupně si našel jiné ženy a začal chodit do hospody na kus řeči.
„Najednou jsem si jí všiml. Stála v rohu. Blikala a svítila a já si pamatuju jako dneska, jak jsem k ní šel a pomalu do ní naházel dvě pětikoruny. Pípaly tam nějaký voloviny a já si pomyslel, že to jsou úplný hovadiny.“ Jenže za pár hodin proměnil dvacku ve tři stovky. V tomtéž automatu. „A to byl moment, kdy mě ten hnusnej drápek zachytil a začal nekompromisně stahovat ke dnu.“
Hrál jednou do týdne, do půl roku se intervaly zkrátily na dvě i tři hry za den. Bedna vdechla veškeré Mojmírovy finance – výplatu, vypůjčené stovky od kámošů, tisíce za prodané matčiny obrazy, nábytek, vybavení. „Když se po pár měsících přijela sestra s matkou podívat, jak se mi daří, nemohly uvěřit svým očím. Matčin ozdobený byt se pod mojí patronací stal holobytem. Strašně jsem se styděl a zařekl se, že se vyléčím.“ Nejdřív si půjčoval...
Odvykací kůru nastoupil Mojmír v jihlavské psychiatrické léčebně. Chuť hrát, ale i přesvědčení, že se se závislostí dokáže poprat sám, jej ale po chabých čtrnácti dnech přiměla k útěku. Martyrium začalo nanovo.
Půjčoval si peníze od známých, jenže postupně se množina lidských bank ztenčovala, až nakonec zmizela úplně. Mojmírovi nezbylo než se léčit podruhé. Jeho příbuzní začali jednat. Prodali byt, zaplatili dluhy a alimenty. A aby nezůstal na ulici, až se vrátí z léčebny, pořídili mu menší byt a opatřili do nového začátku hotovost.
... pak kradl...
„Zklamal jsem i podruhé. Už jsem měl pocit, že jsem z toho venku, ale jako by mě nějaká zlá síla nasměrovala zpátky k bednám,“ krčí rameny Mojmír. Nebyl nikdo, kdo by mu půjčil, proto se pokusil krást. „Věděl jsem, že je to cesta do pekel. Ukradl jsem kleště a nějaké šroubováky, jenže jsem v tom neměl zkušenosti, takže mi na to přišli. Byl jsem u výslechu a hanbou se propadal. Jediný štěstí, že mě nezavřeli. Musel jsem ale do koruny všechno vrátit.“
Po druhém léčení se Mojmírovi podařilo abstinovat, ale opět jen několik týdnů. Vymýšlel si miliardu důvodů, proč je nutné nakrmit svítící zařízení. Nepomohly prosby známých ani tehdejší přítelkyně. Jeden finanční debakl střídal druhý.
„Umřela mi matka a rodina čekala, že to bude nějaký zlom, že mě to přiměje k tomu, abych změnil svůj život. Dokonce mi na pohřbu dal brácha dva tisíce a řekl, ať se teda teď ukážu,“ říká stále s očima zabodnutýma do stolu. Tak se ukázal. Peníze od bratra zahučely v automatu hned ten večer a kromě toho i částky za prodej knížek kuponové privatizace.
Deprese střídaly stavy totální apatie. Po jedné z proher napsal dokonce dopis na jihlavský magistrát, v němž byt navracel městu. „Všechno mi bylo jedno. Nenáviděl jsem se a říkal si, že když nebudu nic mít, nenasekám na tom žádné dluhy a nikomu nebudu přítěží.“
Psal se rok 1999 a Mojmír se stal bezdomovcem.
Maloměsto ho začalo škrtit svou rozlohou i vzpomínkami. S igelitkou, spacákem a karimatkou nastoupil do vlaku směr Praha. Zašel do Naděje, ale tady dostal první ránu. „Smrdělo to tam a bylo to tam strašně neútulný. Na pokoji bylo čtrnáct kovových paland jak na vojně. A ty trosky tam? Měly tak IQ 10, víc ani náhodou. Dodnes se od nich držím dál. Jsou to prolhaný, smradlavý, ožralý a hlavně jednoduchý lidi,“ nenávistně cedí skrz zuby Mojmír. Opatřil si klíče od paneláků na pražských periferiích, kde si v zimě na noc zalézá k topení do mezipatra.
... a nakonec prodával trilobity Žebrání se Mojmírovi hnusí, takže dodnes pomáhá, kde se dá. Vozí kolečka na stavbě, kope u archeologických nálezů nebo vykládá zboží v supermarketech. Od jara do podzimu hledá trilobity na svých oblíbených nalezištích. „Za takového trilobita můžete od sběratele dostat i slušné peníze. Za obzvláště vzácné druhy je od vás odkoupí i muzeum,“ potěšeně vypráví Mojmír. Do chvíle, než se zeptám na automaty.
„Nezáleží na částce,“ přiznává, „naházím tam vždycky všechny vydělané peníze.“
Pohled na zuboženého Mojmíra mrazí. Snaží se sice chodit čistě oblečený, ale léta na ulici se projevila na celkovém zdravotním stavu. Bolí ho klouby a kvůli špatným zubům má takové komplexy, že se stydí oslovit potenciální partnerku. Většinu času proto sedí v knihovně a čte si knihy o geologii nebo životopisy výtvarných umělců.
„Nejvíc mě na sobě mrzí, že jsem měl spoustu příležitostí a potkal spoustu lidí, kteří mi chtěli pomoct, ale vždycky jsem to nějak podělal.“ Jednou si Mojmíra takhle vyhlídli dva bratři, kteří vlastnili hernu v pražském centru. Nabídli mu, aby jim dělal řidiče a vozil je po jackpotech. Mohl tedy hrát celou noc, ale za cizí prostředky.
„Kdo se s tím nepotkal, tomu se systém profi hráčů obtížně vysvětluje. Prostě přijedou do herny, koupí si know how od technika, co se stará o automat, a hrají v rámci určitých částek na patnácti automatech najednou. Pak některej zapípá velkou výhrou, balí se a jede dál,“ říká pobaveně Mojmír.
Tři roky přespával v útulném sklepě v herně, živil se tím, co ho bavilo nejvíc, a vrátilo se mu sebevědomí. Konečně měl svou důležitost. Do doby, než zakusil pokušení. Hrál jako každý jiný den a výhra vystoupala až do 12 tisíc. Od baru k němu skrze cigaretový opar připlula otázka číšníka, zda nechce částku vybrat. Zahrát si tak za vlastní a vyhrát, napovídala mu snad každá buňka jeho těla. Udusané svědomí sice ještě šeptalo o férovosti vůči kamarádům, ale to už Mojmír pelášil s balíkem peněz někam se honem rychle zašít.
Ukradenou výhru prohrál rychleji, než ji získal. A rozhodl se jít znovu na léčení. Tentokrát do Kroměříže. A pak ještě do Jemnice a Opavy. Na pár měsíců utrum a zase návrat do kostnatých pařátů závislosti, s níž zápasí dodnes.
Takový je příběh Mojmíra – patologického hráče, jemuž stačily dva roky závislosti na to, aby skončil na ulici. Bez domova je už desátý rok. Nic by si nepřál víc než žít životem normálního člověka. Jenže závislost ho stále sráží na kolena. „Spíš napiš, že ryje mojí držkou v zemi,“ nesouhlasí s eufemismy Mojmír. „Mrzí mě, že lidé si myslí, že gambleři jsou nějaký tupci. Ať si někdy obejdou herny a nebudou chápat, kdo všechno hraje. Znám ředitele gymnázia, který tam za večer naháže padesát tisíc, ani nemrkne, ale i doktora, úředníka nebo manažera.“ Mojmír má pravdu. Ačkoli psychologové mluví o jisté predispozici k závislostem, neznamená to, že do ní nemůže spadnout i člověk, který k nim geneticky náchylný není. Patologické hráčství (kam spadá především závislost na automatech) má podobné znaky jako závislost na psychoaktivních látkách. „Kdybych někoho viděl, jak na to sahá, stoupnul bych si před něj a řekl mu, tak se koukni, jak dopadneš. Všechno ti ty hnusný bedny vezmou. Prachy, zázemí a nakonec i lásku. Ta pro mě kdysi bejvala hodně podstatná. Ostatně řekla bys dneska do mě, že já bejval kdysi závislej na sexu?“
