Moc a účinek působení médií patří stále mezi nejčastěji veřejně přetřásaná témata. Média jsou logicky významným zdrojem informací o světě kolem nás, nicméně bychom jejich sdělení neměli přijímat nekriticky, proto je důležité sledovat, jakým způsobem nám je zprostředkovávají.
Učebnicovým příkladem vytváření mediální události je nedávný historicky první český Queer Parade v Brně.
„Průvodu hrdosti“ jsem se sama zúčastnila a mohla vše pozorovat „zevnitř“. O to zajímavější pak bylo srovnání mého pozorování s tím, jak o akci referovala média.
Většina z nich bohužel předvedla špatné zdrojování, neschopnost korektního vyjadřování, a především pak zkreslování některých událostí, což se nutně odrazilo v následných článcích, kde autoři žonglovali s přiznáním (Pyrrhova) vítězství „pravicovým extremistům“, či „homosexuálům“.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Těžiště produkce mediálních textů spočívá v interpretaci, což vyniklo právě při této události. Média se téměř bez výjimky zaměřila především na konflikt dvou názorových stran (podle vzoru „špatná zpráva – dobrá zpráva“), aniž by více zkoumala událost samotnou. Záleželo tedy velmi na médiu a na práci i osobnosti a postavení novináře/ky, zda v útoku Národního odporu na Queer Parade viděl/a vítězství „extremistů“, či naopak úspěch organizátorů a organizátorek, kteří v akci pokračovali.
Tuto dichotomii však novináři/ky neopouštěli – zbývá tedy představit si, o čem by psali, pokud by se akce nezúčastnili odpůrci duhových oslav. Zarážející je také rozdílnost jednotlivých tvrzení – pokud se tedy čtenář/ka spolehl pouze na jedno z médií, mohlo se mu stát, že získal o „výsledku“ Queer Parade zcela odlišnou představu nežli uživatel/ka jiného média.
Špatné zdrojování se projevilo například hned u jednoho z hlavních dějových momentů akce – média shodně informovala o tom, že organizátoři a organizátorky chtěli v jednu chvíli (když se kolem místa konání šikovali hnědooděnci) průvod zcela zrušit. Tuto zásadní informaci, která později zavdala příčinu k některým úsudkům o úspěchu odpůrců průvodu, přitom ve většině případů neodcitovali. Podle organizátorky Jolany Navrátilové a jejího kolegy Martina Strachoně však v průběhu dne možnost zrušení průvodu nikdy nepřicházela v úvahu, a nic takového tudíž ani neohlásili – po dohodě s policií organizační štáb pouze zkrátil trasu průvodu. Kde se tedy vzala informace o údajné úvaze o zrušení? A proč u ní nebyl uvedený patřičný zdroj?
Pro příklad neschopnosti korektního vyjadřování nemusíme chodit daleko – nadužívané slovo „homosexuál“ gay, lesbická, bisexuální, transgender a queer komunita odmítá, protože ještě před pár lety označovalo lékařskou diagnózu – tedy poruchu, odkazující jen a pouze k sexualitě člověka. V duchu zaklínání se limitovaným prostorem pak novináři a novinářky často vynechávali nejen ostatní neheterosexuální účastníky a účastnice průvodu, ale i ty „většinové“ – queer tedy v mediální realitě jasně znamenalo „teplouš“. Jinakost, reprezentovaná duhovou zástavou, se tak smrskla v pouhé „homosexuály“ – muže souložící s muži a ženy souložící se ženami. Lidé, kteří tedy přišli vyjádřit svůj nesouhlas se znepokojivou skutečností, že si legislativně i morálně nejsme rovni pouze na základě něčeho tak osobního, jako je odlišná sexuální orientace, tak v médiích okamžitě zneviditelněli. Ze mě a z mé kamarádky se rázem staly lesby a podle fotografií či informačně vyprázdněných „ilustračních záběrů“, které média tak ráda recyklují, můžeme vést tento svůj život v mediální realitě relativně dlouho (pokud mezitím neproděláme mediální heterosexuální coming out).
Velmi důležitá je pak samotná interpretace faktů, tedy jejich přetavení ze sociální do mediální reality. Queerness – podivnost, která byla hlavním emblémem lidí demonstrujících v Brně, v médiích velmi stereotypně metamorfovala do soupeření v duchu dichotomie „buzna × nácek“, navíc s velmi silným emotivním zabarvením. Obraty typu „náckové dobyli Brno“ či „krvavé útoky v Brně“ vyznívaly velmi expresivně. Nemyslím si, že je vhodné bagatelizovat pokusy odpůrců prosadit pěstní právo – být svědkyní surového zmlácení byť jediného člověka kvůli jeho odlišnému názoru je velmi skličující, ale jak by pak stejní novináři/ky popisovali například víkendový Queer Pride v Budapešti nebo poslední v polském Krakově, kde létaly ulicemi kromě zápalných lahví a vajec i kladiva a kameny a kde dochází mnohem častěji k fyzickým potyčkám a zraněním? Netvrdím, že média jsou všemocná, počítat s kritickým publikem a jeho vlastní interakcí je jistě důležité. Nicméně kde není žalobce, není ani soudce. A právě dosavadní mediální rutina může začít pomalu překrývat sociální duhovost...
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Jinakost, reprezentovaná duhovou zástavou, se smrskla v pouhé „homosexuály“ – muže souložící s muži a ženy souložící se ženami
O autorovi| IVA BASLAROVÁ medioložka; doktorandka sociologie a mediálních studií Masarykovy univerzity
