Pátek 27. května 2022, svátek má Valdemar
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jak se živí český spisovatel

Česko

Jsou pány svého času. Pracují, když mají chuť nebo inspiraci, chodí se bavit, když mají chuť (nebo inspiraci). Na první pohled snad neexistuje lepší zaměstnání a mnozí o něm sní. Jenomže lze se psaním v České republice, desetimilionové zemi, slušně uživit?

Nejprodávanější český autor Michal Viewegh (48) má na kontě už 22 knih a sedm filmů podle svého námětu. Dokonce divadelní hru. Navzdory tomu, že část literárních kritiků nestojí na jeho straně kvůli údajné komerční podbízivosti, čtenáři ho milují. Když na pultech knihkupectví přistane jeho novinka, jako nedávno román Biomanželka, je to událost, o které se mluví. Michal Viewegh je jedním z mála českých spisovatelů, který se bez problémů uživí psaním knih.

Někdejší učitel základní školy v Praze 5 – Zbraslavi přitom tvrdí, že dlouhá léta bylo jeho nejvyšší literární ambicí mít povídku v časopise, později vydat malou knížku.

„O tom, že bych se mohl psaním živit, jsem začal snít až počátkem devadesátých let, po úspěšném vydání Báječných let pro psa. V roce 1995 jsem odcházel na volnou nohu a jsem na ní dodnes,“ říká spisovatel, jehož první knihou byla novela Názory na vraždu.

Miliony na kontě a svoboda k tomu Kolik si komerčně nejúspěšnější spisovatel psaním vydělá? „Dostávám honorář ve výši asi dvaceti procent z maloobchodní ceny. I s dotisky starších knih vydělávám v průměru dva až čtyři miliony ročně. Hrubého, pochopitelně,“ říká. Rekord v prodaných titulech drží Román pro muže, kterého se za dva měsíce před Vánocemi prodalo sto dvacet tisíc výtisků. „Vůbec nejméně se prodá fejetonů nebo literárních parodií, obvykle kolem dvaceti tisíc,“ uvádí Viewegh.

Zkouším v duchu nahrubo počítat. Nevyplatilo by se mu, kdyby knížky vydával sám? „Nic takového nemám v plánu. S nakladatelem a jeho lidmi mě už mnoho let pojí víc než jen peníze,“ odpovídá rezolutně autor, který si svoje spisovatelské povolání dokonale užívá: „Nemám pracovní dobu, žádné nadřízené, nikomu se nezodpovídám, nikoho k psaní nepotřebuji. Jsem zcela svobodný,“ libuje si.

Stejně jako Michal Viewegh i Petr Šabach (59) se dočkal filmových adaptací svých knih. Na motivy knih Hovno hoří nebo Opilé banány, vznikly filmy Pupendo a Pelíšky. Podle předlohy jeho knihy Občanský průkaz byl natočen stejnojmenný film, který má za pár dní premiéru v kinech. Z marketingového hlediska je to ideální. Komu se bude líbit film, zatouží možná i po knize – pro porovnání.

Petr Šabach se však nezabývá jen psaním. Učí na Literární akademii neboli Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého mladé lidi, kteří touží po tom, být stejně úspěšný, jako je on.

Jak se ale vlastně člověk stane slavným, potažmo finančně zajištěným spisovatelem? Co je nejdůležitější při psaní knih? Je to zajímavé téma, nebo jedinečný styl?

„Mít styl je fajn, mít téma taky. Ale co si budeme povídat, nejdůležitější je mít kliku. Já jsem ji měl. Začátkem devadesátých let můj přítel Ladislav Horáček založil nakladatelství Paseka, tak jsem se rozhodl, že pro něj něco napíšu. On přesně věděl, co a jak píšu, takže nehrozilo, že budu odmítnut. Chtěl jsem Horáčka a pár dalších kamarádů vlastně pobavit,“ vysvětluje Petr Šabach svou počáteční motivaci.

Co však dělají autoři, kteří mají v šuplíku rukopisy a nikdo jim je nechce vydat? Vydají si je sami. Existuje řada firem, které vám to zařídí skoro na počkání. Například u služby s názvem Tiskový express zaplatíte za jeden exemplář dvousetstránkové knihy v pevné vazbě o nákladu dvou set kusů 160 korun. Knížku si tu ale můžete vytisknout i ve větším množství.

K rozhodnutí, že si své knihy budou vydávat samy, dospěly i Věra Nosková a Simona Monyová. Věra Nosková (63) zahájila spisovatelskou kariéru v roce 1996, kdy jí nakladatelství Český spisovatel vydalo prózu Ten muž zemře. Román Bereme, co je, který si sama vydala, vyšel znovu po vynikajících recenzích v nakladatelství Abonent ND v pevné vazbě, a v roce 2005 byl nominován na cenu Magnesia Litera. Od roku 2008 si spisovatelka opět začala své knihy vydávat sama. Fakt, že ji psaní knížek živí, přičítá Věra Nosková právě této okolnosti.

„Kdybych neměla nakladatelství, musela by si zařídit jinou živnost nebo se nechat zaměstnat, zatímco na mých knížkách by vydělával jiný nakladatel. Pak bych mohla ovšem těžko psát, takže by vznikla absurdní situace. Vydat ročně pár knížek není nijak náročné. Jejich výroba mě navíc baví,“ konstatuje Věra Nosková.

Spisovatelka Simona Monyová (43) je fenomén. Chrlí knihy (namátkou Hříšný kanec, Matka v krizi, Blonďatá stíhačka, Tchyně a uzený…) jako na běžícím pásu a čtenářky je lačně hltají.

„Výhradně psaním se živím zhruba třináct let,“ říká. „Jelikož spolupráce s nakladateli nebyla ani zdaleka ideální, založili jsme s manželem před osmi lety naše vlastní nakladatelství. Protože jsem v té době byla už zavedená autorka, moje knihy se staly bestsellery. Navíc to přineslo svobodu v tom, jak bude vypadat obálka, jak budeme knížku propagovat – a navíc samozřejmě i větší výdělky. Počáteční investice se vrátila asi do čtyř měsíců,“ pochvaluje si spisovatelka.

Co všechno musí Simona Monyová pro úspěch (i ten finanční) udělat?

Za nejlepší propagaci považuje doporučení čtenářů. „Snažím se dělat něco pro své čtenářky. Ročně absolvuji kolem třiceti literárních besed, autorských čtení a autogramiád. Každému čtenáři, který mi napíše diskusní příspěvek na mých stránkách, poctivě odpovídám. Pořádám veřejné křty knih s volným vstupem, posílám knihy s autogramem…,“ vypočítává Monyová, co kromě schopnosti vtipně vyprávět zajímavé příběhy ze života stojí za jejím komerčním úspěchem. „Zpočátku jsem měla průměrný příjem, v poslední době ale vydělávám několik milionů ročně,“ odpovídá spisovatelka na zvídavý dotaz ohledně lukrativity psaní.

Spisovatel je u nás za lunatika, ne-li za vola „Se svou první knihou jsem běhal jako učiněný hysterik. Prvnímu nakladateli jsem ji nesměle nabídl, druhému nutil, třetímu přímo cpal,“ vypráví Emil Hakl (52), autor knih O rodičích a dětech nebo Pravidla směšného chování, a pokračuje: „Zatímco jsem otravoval nakladatele, text jsem teprve dopsal, takže jsem jim musel dát zpětně za pravdu. Dopsanou verzi pak bez námitek vzalo pod peruť Argo.“

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

Knihy si Hakl sám nevydává. „Neumím to, fatálně bych sám na sobě prodělával. Jsem nevýslovně rád, že mi knihy vydává někdo, kdo to umí,“ říká autor, který svoji slávu dokáže „shodit“ slovy: „Jsem známý tam, kde se mi to hodí nejmíň. V baru, kavárně, v domě, kde bydlím. Tady všude je spisovatel tak trochu za lunatika, ne-li za vola. Ale nežehrám, absolvuji díky tomu spoustu bodrých rozhovorů, tedy bodrých z mé strany. To aby si lidi řekli – ať je třeba spisovatel, ale je s ním švanda, i když dost divná.“

Psaní knih je pro Hakla pouze částečným zdrojem příjmu. „Dokážu se psaním uživit na té úrovni, že platím nájem, inkaso a jím topinky, ovšem nóbl topinky se sýrem, šunkou, salátem, ředkví či olivou. Na druhou stranu bych odpověděl, že uživit psaním knih se nedá, což je podle mého názoru dobře. Jakmile autor zaleze do pelechu a ztratí kontakt s ruchem, začnou jeho opusy zvolna šednout a uvadat,“ přemítá.

Být spisovatelem je podle všeho skvělé, ale pořád je to práce. Emil Hakl to ví dobře. „Když mě to chytne, nechám všeho a sedím u toho denně od osmi do deseti, dokud nenapíšu, co chci. Pak vyjdu z domu, nadechnu se svěžího vzduchu a mám pocit, že jsem si právě odkroutil deset let na Pankráci.“ Děti musí jíst každý den Novopečený laureát Ceny Jaroslava Seiferta Jáchym Topol (48) tvrdí, že psaním se u nás uživit dá: pokud ovšem autor píše knihy, které se dobře prodávají, a k tomu třeba ještě scénáře nebo novinové články.

„Výhradně psaním knih většina spisovatelů moc peněz nevydělá. A poezií vůbec,“ dodává básník, prozaik a překladatel, který během své spisovatelské kariéry pracoval mimo jiné jako redaktor týdeníku Respekt, šéfredaktor Revolver Revue a nyní bezmála dva roky působí v redakci kultury LN. Jak sám říká, nikdy ho nenapadlo, že by psal jen knihy. „Jsem vychován skautem, a tam nás vedli k tomu, že dobrý skaut buď stopuje srnku, nebo rozdělává oheň, nebo čistí les a váže uzly, zkrátka skaut musí pořád pracovat,“ směje se Topol. To, že chodí do redakce, nepovažuje za nic výjimečného. „Bylo to běžné i dříve, novinařinou se živili Fráňa Šrámek, Eduard Bass, Karel Čapek a mnoho dalších.“ Na pracovním nasazení Jáchyma Topola nic nezmění ani fakt, že k Ceně Jaroslava Seiferta, kterou dostal za svoji dosavadní práci s důrazem na poslední prózu Chladnou zemí, obdržel i finanční odměnu 250 tisíc korun.

„Jsou to samozřejmě úžasné peníze, ale žádné zvláštní úmysly s nimi nemám. Použiji je na běžný provoz, děti přece musí jíst každý den,“ směje se jeden z našich nejúspěšnějších autorů, jehož románu Anděl nebo Sestra se prodalo víc než dvacet tisíc výtisků – a to je v České republice dost vysoké číslo.

Při psaní prý nezohledňuje to, co by se mohlo líbit „koncovému spotřebiteli“, tedy čtenáři. „Píšu, jak nejlépe umím, ale nekalkuluju s tím, kdo moje knihy bude číst a jak bych je měl psát, aby se dobře prodávaly. Většinou myslím na nějakých pět šest blízkých lidí, na jejichž mínění mi záleží,“ tvrdí Jáchym Topol.

Zdaleka ne všichni autoři o svém povolání snili jako o životní metě. Jaroslav Rudiš (38), autor knížek Nebe pod Berlínem, Potichu a Grandhotel, tvrdí, že spisovatelem být vůbec nechtěl.

„Táhlo mě to spíš k hudbě, ale nikdy jsem se nenaučil na nic hrát. Opravdu psát jsem začal až v Berlíně, kde jsem rok žil a studoval. Byl jsem sám uprostřed velkého města a měl čas na pozorování i na větší úklid v hlavě. Tak se zrodilo Nebe pod Berlínem, příběh třicetiletého učitele, který sem uteče před svými problémy, aby se ponořil do ještě větších. Vlastně pořád nechápu, proč má tenhle jednoduchoučký rockový příběh u čtenářů takový úspěch,“ uvažuje spisovatel, který se od ostatních oslovených odlišuje také tím, že si jej nakladatel našel sám. Byl to Joachim Dvořák, šéf nakladatelství Labyrint. „Přečetl si pár berlínských povídek v novinách a napsal mi, že by chtěl, abych pro něj napsal román. Já se toho lekl a on mě přijel do Berlína přesvědčit. Šli jsme na kebab a podepsali smlouvu,“ vzpomíná Rudiš na zlomový okamžik své kariéry. Ani on si na materiální nedostatek nestěžuje. Kromě knih ho živí i práce pro film, divadlo nebo rozhlas, a to v Čechách i v Německu. Spolu s Jaromírem 99 vytvořil komiksovou postavu Aloise Nebela, která brzy ožije na filmovém plátně. „Psaním se uživím i díky tomu, že jezdím po Německu na čtení. Takhle žije většina německých autorů, protože čtení jsou honorována.“

Jaroslav Rudiš tvrdí, že knihy by si na vlastní pěst nevydával. „Není to nic lehkého. Mám občas problém se sebekázní, takže se snažím vstávat brzo a psát dopoledne. Taky musím plánovat hodně dopředu, že budu mít příští rok na složenky,“ uvažuje prakticky. „Nevím třeba, co bude za dva roky, musím něco vymyslet. Ale už jsem si říkal, že si kdyžtak otevřu bar v Lipsku, stejně jako Ole, hlavní postava mé nové knížky Konec punku v Helsinkách.“ Je to fajn práce Mladičká spisovatelka Petra Soukupová (28) na sebe před třemi roky upozornila knížkou K moři, ale naplno zazářila až letos při udílení literárních cen Magnesia Litera. Díky své knize Zmizet se stala její absolutní – a překvapivou – vítězkou. „Rozhodující okamžik, který mě donutil opravdu začít psát, byl, když jsem se dozvěděla, že jednomu mému známému, extrémně nepříjemnému a nesympatickému člověku, vyšla kniha. Říkala jsem si, že když to dokázal on, tak já už konečně musím taky,“ vzpomíná mladá autorka na zásadní obrat, který ji vytrhl ze snění o spisovatelství a přivedl ji k spisovatelství samotnému.

„Jako neznámý člověk jsem obeslala asi tři nakladatelství. Z jednoho mi to vrátili a z dalších se neozvali. Mezitím se rukopis přes známého dostal do nakladatelství Host, kde si ho přečetl Miroslav Balaštík a líbilo se mu to.“

Přestože se jí dostalo jednoho z největších ocenění na literárním poli, Petra Soukupová říká, že ji zatím spíše než knihy živí psaní scénářů pro televizi. Podobně jako ostatní autoři si i Petra Soukupová svou profesi nemůže vynachválit. „Pracuji doma, nikdo mě nekontroluje… Ne, že by to nemělo i své minusy, ale vlastně je to opravdu fajn, dělat to, co chci a co jsem si vlastně vždycky přála.“

***

Psaním se živím třináct let. V poslední době vydělám několik milionů korun ročně. Simona Monyová 10 TIPŮ JAK NAPSAT BESTSELLER

1. Hlavní je samozřejmě nápad – o čem chcete psát? Je opravdu dobré znát odpověď už před tím, než se do psaní pustíte.

2. Dopředu si ujasněte, v jaké budete psát osobě, stejně tak jako žánr své knihy. I v případě, že se neubráníte žánrovému prolínání, nezoufejte: své dílo pak můžete vydávat za postmoderní román. Ten sice už poněkud vychází z módy, ale je to pořád lepší, než aby byla vaše próza prohlášena za paskvil.

3. Kdo bude vaším čtenářem/čtenářkou? Úřednice na dovolené v Chorvatsku, emopuberťačka, náročný intelektuál?

4. Své postavy musíte znát jako vlastní boty. Pomáhá, když si pod nimi představíte někoho konkrétního (pak ho prostě přejmenujete a v knize pro jistotu uvedete, že všechny postavy románu jsou smyšlené).

5. Významnou roli hraje prostředí, ve kterém se váš příběh odehrává. Není od věci vybrat si to, které je něčím výjimečné, ale zároveň byste ho měli dobře znát. Zjednodušeně řečeno: těžko napíšete dobrý román ze života horníků, když jste ani jednou nefárali.

6. Je dobré, když v průběhu děje některá z hlavních postav projde nějakým vnitřním vývojem. Díky výsledku této proměny máte navíc vystaráno o závěrečnou katarzi (tedy v případě, že se jedná o vývoj od horšího k lepšímu).

7. V první třetině knihy MUSÍ být sex. Čím dříve, tím lépe.

8. Už v druhé kapitole by měl nastat nějaký dějový zvrat. Je to jakási minimální záruka toho, že čtenář bude pokračovat alespoň do té třetí.

9. Neustále si pište poznámky. Spousta slavných autorů všude s sebou nosí blok a propisku. Zapisujte v divadle, tramvaji i během pracovních porad.

10. Vymyslete knize dobrý název, zapamatovatelný a neotřelý. Těžko se to vysvětluje, ale vyvarujte se těch, které začínají nebo končí třemi tečkami. Pokud tápete, nebojte se oslovit reklamního textaře.

Děkujeme salonu Car Connection za zapůjčení porsche

O autorovi| IVA MACKŮ, S přispěním Moniky Mudranincové a Stanislavy Peckové

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...