PRAHA Soubor maleb na papíře Ludmily Jandové z let 1961–1969 čekal na tento den v autorčině ateliéru dvaačtyřicet let. V srpnu 1968 byly některé práce představeny na expozici v pražském Mánesu, kde se malířka dělila o výstavní prostor se svým manželem, sochařem Františkem Jandou.
White Gallery jejího syna je tak specificky obnovenou premiérou původní instalace, která doznala některých změn. Tou nejpodstatnější zůstane ovšem fakt, že expozici nebude provázet hluk ruských tanků a střílení. Srpnové události se pramálo hodily k nadané, skromné a silně věřící umělkyni, která se nejraději nechávala inspirovat přírodou kolem rodného Osíku.
„Uchvátila mě delta. To zklidnění řeky před cílem. Před naplněním. Jako mladému děvčeti mi byla nesnesitelná představa smrti – moc jsem se jí bála… Čím jsme starší, podrobuji se tomuto zákonu. Věřím, že si bůh člověka připraví, tak jako řeku. Že se pokorně rozestře, nechá v sobě usadit všechny vášně a hádky života a jako řeka co nejčistší odevzdaně vplyne v absolutno,“ píše Ludmila Jandová své dceři v polovině 80. let.
Netušila, že dnes by se z okna svého ateliéru mohla dívat nejen na potok, ale i na architektonicky zdařilou a originální stavbu nazvanou White Gallery, kterou podle projektu architekta Jiřího Krejčíka vybudoval její syn. Ten se také zasloužil o uchování díla své matky i o vystavení zmíněné kolekce, která bude v galerii v Osíku k vidění do 30. září.
„Soubor vytvořený kombinovanou technikou mne přitahuje v mnoha ohledech. Nikdy jsem neměl možnost ho s matkou prohlížet, nikdy mi k němu za svého života nic neřekla, jen jsem věděl, že existuje. Nestačili jsme spolu ani probrat, co všechno bylo v Mánesu v roce 1968 vystaveno. Kolekce asi padesáti zarámovaných děl zůstala po vrácení z pražské výstavy uložena v ateliéru a od té doby ji nikdo neviděl. Dá se předpokládat, že tehdy byly vystaveny i Ptačí motivy, z nichž jedno dílo uvede i White Gallery. Její milovaná témata koňských stád a útěků budou mít asi naopak úplnou premiéru,“ řekl k instalaci Martin Janda.
Dílo Ludmily Jandové zahrnuje celou řadu technik i motivů. Malířku, grafičku, kreslířku a ilustrátorku nejvíce inspirovala příroda. Ludmila Jandová (roz. Kalibánová) vyrostla v prostředí malé rolnické usedlosti, kde od rodičů načerpala především velkou dávku laskavosti. Ta také vedla ruku při její umělecké tvorbě, přestože jsou v ní mnohdy i značně drsné prvky a chaotické řádění, skoro by se dalo říci temných sil. Často se v její tvorbě totiž objevuje téma smrti a zrození, zejména pak v životě zvířat. V tomto přírodním koloběhu zřejmě cítila řád, pevné kořeny i určitou, generacemi prověřenou jistotu. K té se také úspěšná absolventka AVU v Praze, žačka profesora Vojtěcha Tittelbacha a později i jeho asistentka, vrátila. Zvolila si opět život v Osíku, kde mohla pracovat podle svých představ a i v době totalitního režimu zpracovávat církevní témata. Její rukopis zdobí například katedrálu svatého Ducha a kapli sv. Josefa v kostele Panny Marie v Hradci Králové.
O autorovi| BLANKA FRAJEROVÁ, Autorka je výtvarná kritička
