Stanislav Motl tvrdí, že si nemůže zvyknout na dnes tak frekventované slovo investigativní, a označuje se za pátracího reportéra. Ale ať už je investigativcem nebo pátračem, za svými záhadami je ochoten jít i na konec světa a trpělivě je rozplétat: skládat rozpadlý nebo zamlžený obraz minulosti s velkou empatií a důkladností. Nová knížka, která nabízí pětadvacet příběhů, je vlastně knižním výběrem jeho rozhlasových reportáží. Ty vysílá Český rozhlas 2 od ledna 2010 jako pravidelný cyklus Stopy, fakta, tajemství. A autor za ně obdržel prestižní cenu Asociace mezinárodního vysílání v Londýně.
Motlovy reportáže se stejně dobře poslouchají jako čtou, ale knížka má tu výhodu, že není třeba čekat na další díl týden a čtenář dostane záhad pořádný kus najednou. A kromě toho je publikace vybavená pečlivě poskládanou fotodokumentací, v některých případech i unikátní.
Autor se léta věnuje českým hercům a objevuje méně známá fakta z jejich životů, a tak pochopitelně ani zde nechybí několik dramatických příběhů. Pátral například po tom, jaké byly skutečně poslední dny Karla Hašlera v koncentračním táboře v Mauthausenu, a podařilo se mu získat svědectví spoluvězně, který si přál zůstat v anonymitě. Jsou to tři hustě popsané stránky, kde dotyčný líčí, že Hašler byl na příkaz kápa s kriminální minulostí přeřazen na práci v kamenolomu, která pro něj byla namáhavá. Navíc ztratil dřevák a nohu si pak zavazoval do hadru a dostal do ní flegmonu. A postihla jej i silná úplavice a úplně ztratil vůli k životu. Motl se rovněž zamýšlí nad příčinou jeho zatčení při natáčení filmu Městečko na dlani a píše, že mu filmový architekt Karel Černý potvrdil, že šlo o udání. Ale odmítl si prý vzít na svědomí, že by prozradil jméno, protože své svědectví nemůže doložit důkazy. Další je příběh odbojové činnosti Karla Högera za druhé světové války, o kterém LN již psaly. ale Stanislav Motl si dal práci a pátral dál po Högerově partyzánské spojce Julii. Vypravil se do moravských Malenovic a podařilo se mu najít pamětníky a promluvit s nimi. Tak jako Karel Höger mlčel o své práci pro odboj, mlčela i Julia, která pracovala jako zdravotní sestra a zemřela v roce 1988.
Mezi nové pověsti pražské patří i ta o zazděné baletce v podzemí historické budovy Národního divadla - kostru prý objevili stavbaři při rekonstrukci v 80. letech a mělo jít o oběť večírku komunistických funkcionářů. Pověst měla tak tuhý život, že se jí v 90. letech začala zabývat kriminálka. ale nic nenašla. Nicméně v roce 1974 zmizela sólistka opery, tehdy devětačtyřicetiletá Věra Urieová. A zůstala nezvěstná. Motl znovu prověřil vyšetřovací verze, opět mluvil s lidmi ze zpěvaččina okolí a zvažoval motivace případného zločinu, včetně politických. Výsledkem je řada nesrovnalostí. Je to napínavé čtení a je zjevné, že policie tehdy leccos zanedbala a podcenila. Přesto bylo nové vyšetřování záhadného zmizení Věry Urieové opět zastaveno.
Mezi slavnými francouzskými herci jsou zatím dva, kteří mají český původ. „Největší z pierotů“ Jean Gaspard Debureau se narodil v Kolíně jako Karel Dvořák a české kořeny měl i Gérard Philipe, jehož matka Mina byla Češka narozená v RakouskuUhersku. A zdá se, že by k nim mohl přibýt i další proslulý umělec, Jean Marais. Zní to neuvěřitelně, ale reálné jádro tu existuje. Za druhé světové války kolem roku 1943 přišel do východočeské obce Bohuslavice přípis z Francie - z gestapa. Měl se prověřit árijský původ tamější rodiny Marešů, kteří byli údajně předkové Jeana Maraise, jehož popularita právě tehdy vylétla nahoru díky filmu Věčný návrat. Stanislav Motl se do Bohuslavic vypravil, prošel matriky a hovořil s místním učitelem i přímým potomkem rodiny, který potvrdil některá fakta, zejména vystěhování jedné větve rodu do Francie. A také ověřoval rodinnou podobu, která je podle něj překvapivá. Jednoznačnou odpověď na otázku, zda byl Jean Marais českého původu. však ani on sám nemůže dát. Ostatně i sám Marais na přímý dotaz koncem 80. let odepsal: „Jmenuji se Marais, M. A. R. A. I. S, nikoliv Mareš. Ale kdoví, každopádně to není důležité, moje úplné jméno je Villain-Marais. A pak, všichni přece patříme do jedné rodiny.“
