Že se zruší kategorie Plyšový lev, udělovaná na Českých lvech nejhoršímu filmu, se potvrdilo teprve před pár dny, ale schylovalo se k tomu už několik let. Tahle „trofej“ se sice k Českým lvům váže od počátku jejich udílení, tedy od roku 1993, jejich existence však byla vždy problematická. Za rok 1997 nebyla udělena vůbec, postupně se od hlavního ceremoniálu stahovala do ústraní, s příchodem Kameňáků (ve svých ročnících získaly „plyšáka“ všechny tři díly) zmizely dokonce i z oficiálních webových stránek českých výročních cen. O Plyšových lvech hlasovali stejně jako o Ceně filmové kritiky publicisté a novináři, ale pokud mohu mluvit hromadně, nemám pocit, že by nás strefování se do nepodarků nějak těšilo, pokud jsme se ho rovnou nevzdali.
Výsledky navíc nemohly být nijak překvapivé či zábavné ani pro veřejnost: „vítězily“ snímky, které to měly stejně jako Kameňáky napsané na čele. Občas se tím jen prohlubovalo schizma mezi vkusem diváků a kritiků: Kameňák v kinech v roce 2003 vidělo přes 400 000 diváků a na Silvestra si ho v televizi pustily téměř čtyři miliony lidí.
Plyšový lev nikomu chybět nebude. Jeho neslavný odchod by se ale mohl stát impulzem k přemýšlení, co dělá špatný film špatným a dobrý dobrým a proč diváci jeden film slupnou i s navijákem a o druhý ani nezavadí, nezávisle na jejich kvalitách. Není nic snazšího než střelit do kolen dílko, které nemá vyšší ambice než fekální humor, stejně jako papouškovat ódy na snímek, který do našich kin přichází ověnčený chválou ze zahraničí. Kvality filmu nakonec stejně většinou prověří teprve čas – a nejen Plyšoví lvi, nýbrž i Čeští lvi, Oscaři či recenze mezitím poslouží jako pouhé indicie. Samostatné myšlení a vkus se naštěstí žádným oficiálním „štemplem“ nahradit nedá.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
