Max Brod už by roztápěl kamna Martin Stropnický se svým týmem pořád zoufale balancuje mezi ambicemi ohromovat kritiku a intelektuální veřejnost provokativními kusy a pragmatickou touhou mít plný barák a být chválen zřizovatelem za návštěvnost a tržebnost. Nakonec je z toho stará dobrá bramboračka a nemá ani jedno. Nářky, že mu na kontroverzní inscenace nechodí diváci, nikoho nedojme, předně musí jasně vědět pro koho, co a hlavně proč chce hrát a za svým rozhodnutím si stát. Rozhodne-li se konečně, nesmí couvat, naopak pro svou představu divadla musí najít takové diváky, které jeho vize zajímá.
Tyto úvahy se nabízely už při první pohledu na dramaturgický plán, ale ani nová inscenace neobjasnila rozhodnutí uvést dramatizaci Kafkova Zámku a svěřit ji mladé režisérce, která tak de facto debutuje na velké kamenné scéně. Tím spíš, že nastudování ani neškrtne o něco, co by mohlo souviset s absurditou dneška, s pocity současníků. Naopak z geniálního spisovatele činí nejnudnějšího patrona pod sluncem, který cosi zmateného sepsal a jehož hrdina se neznámo proč nemůže dostat na stále se vzdalující zámek a vykonávat zeměměřickou práci, k níž byl povolán. Kdyby byl býval Max Brod viděl takovou inscenaci, aniž by četl knihu, už by nemilosrdně roztápěl kamna.
Deáková v médiích tvrdila, že její pojetí bude minimalistické s důrazem na výtvarno až ke komiksové stylizaci. Jenže to by také musela takovou stylizaci dodržet. A ne ji v úvodu jen tak naťuknout. Zpočátku totiž leccos vypadalo slibně, jako by se z kafkovského základu rodilo něco třeba na způsob groteskního Sin City, známý děj mohl dostat ještě temnější, až přízračné tóny. Vlastně i dramatizace Jana Vedrala, která je v podstatě jen digestem románu, si o něco podobného říkala. Jenže tenhle směr vydržel chvilku a zůstala jen apartní černobílá estetika a občasné komikování, které ještě víc zamlžuje možný výklad. Pár herců vzalo stylizaci vážně a snažilo se jí dostát (například Dana Kolářová jako Hostinská), větší část souboru naopak scény realisticky „vyhrávala“ jak ve stařičké truchlohře. Tím byly spolehlivě udušeny všechny jiskřičky života na scéně a dění se čím dál víc zmocňovala fatální bezobsažnost. I scénografie Lukáše Kuchinky, která by za jiných okolností mohla zafungovat, působila nemotorně. Šlo o soustavu velkých promítacích pláten, navěšených nad sebou až do provaziště, kde ovšem takříkajíc ničemu neposloužila a ani výtvarný efekt nebyl bůhvíjaký. Plátna, na nichž se odehrávala jakási stínohra, se stahovala a přesouvala, občas sice některý nápad nebyl úplně marný, ale celkově to je zoufale málo. Až primitivně pak působily naddimenzované dekorace, na nichž trůnili představitelé neuchopitelné moci. Nezapůsobila ani obrovitá sportovní nářadí v tělocvičně, do níž je Josef K. nucen se uchýlit.
Divácky nesnesitelné a ničemu nesloužící bylo tempo inscenace, zpomalené až k uzoufání. K tomu ještě ďábelský šerosvit, v němž se pohybovalo pár bílých skvrn – herců. Vsadím se, že když Josef K. v podání Jiřího Dvořáka padá do postele tajemníka Bürgela (Jiří Čapka) v záchvatu smrtelné únavy, dvě třetiny diváků mu trpce závidělo. Škoda – Dvořák si přece jenom nedokázal odepřít potěšení zahrát si deptaného člověka v civilním pojetí; to ovšem neznamená, že by obětoval emoční rovinu, naopak, projevy jeho rozvibrovaného vědomí jsou velice působivé.
Před časem jsme viděli na jevišti Kafkův Proces – jednou v přesvědčivém ideovém výkladu Dušana D. Pařízka, podruhé v ohromující a dokonalé formě německého režiséra Andrease Kriegenburga. Obě inscenace poskytly nečekaný úhel pohledu na notoricky známé děje. A to je to, oč tu jde – divák se nemusí plně ztotožnit, ale musí být něčím osloven. Inscenace Zámku na Vinohradech je ale bohužel hlavně důkazem toho, že jsou-li mizerně nastavené podmínky, lze zabít i to nejgeniálnější dílo.
***
Franz Kafka: Zámek
Překlad: Vladimír Kafka Dramatizace: Jan Vedral Režie: Natália Deáková Scéna: Lukáš Kuchinka Divadlo na Vinohradech 8. 10.
