Dohoda byla dlouho důvěrná a Marián Čalfa o ní poprvé (a naposledy) veřejně hovořil až po pěti letech v rozhovoru s historiky. Na otázku, jaké metody k přesvědčování poslanců tehdy použil, řekl, že „byl opravdu hodně brutální“ a „velmi zlý“, protože „byli poslanci, kterým se muselo domluvit“.
Doposud žádný historik nezkoumal, co Čalfova slova znamenala v praxi. Z vyjádření několika bývalých komunistických poslanců Federálního shromáždění však vyplývá, že vše mohlo být také trochu jinak. Jaromír Gebas a Otto Trefný se shodují v tom, že k volbě Václava Havla je nemusel někdo přesvědčovat. „Jsem z Podkrkonoší, takže jsem pana Havla znal a s jeho volbou jsem neměl žádný problém,“ říká Jaromír Gebas. „Řadu poslanců i za komunistickou stranu zasáhla tehdejší euforie, takže volili Havla spontánně,“ dodává Otto Trefný.
Podle Jana Dobiáše byl na poslance vyvíjen tlak zejména v místě bydliště. Před prezidentskou volbou prý dostával také výhružné anonymní dopisy a telefonáty. Slavoj Brokeš považuje za rozhodující, že kandidaturu Václava Havla nakonec podpořilo i předsednictvo komunistické strany.
Jediný z desítky oslovených poslanců, který přiznává silnější nátlak, je Jan Loberšíner. „Abychom volili Havla, nás přesvědčovali na stranické skupině. Pár poslanců s tím nesouhlasilo, ale oni nám říkali, že bychom si vzali na svědomí zásah silou.“ V přesvědčování se prý velmi angažoval Jan Bouchal ze sekretariátu ÚV KSČ, který měl již před listopadem kontakty s představiteli vyloučených komunistů sdružených v klubu Obroda. Podle Loberšínera poslancům prý vyhrožoval také Antonín Kapek, který je strašil vojenským zásahem a krveprolitím, které „pravice“ chystá, pokud Havel nebude zvolen. „Uklidnilo nás, že Havel bude přísahat na socialistickou ústavu,“ říká Loberšíner, který si prý dodnes vyčítá, že nátlaku podlehl a Havla volil.
Z těchto svědectví by vyplývalo, že Marián Čalfa pouze využil dynamiky veřejného mínění a svou roli později trochu zveličil. Snad o tom více zjistí budoucí historici.
