Ve srovnání s prvním ročníkem osloví Příběhy bezpráví násobně více škol, pedagogů a žáků. Ale učinily ještě jeden pozoruhodný krok navíc: vstoupily na půdu evropských dějin.
Příběhy bezpráví začaly své tažení po českých školách na základě dvou jasných přesvědčení: moderní dějiny se na většině českých škol učí nedostatečně, špatně, nebo dokonce vůbec. A česká společnost pochopení svých nedávných dějin potřebuje. Vstoupily tak do dvou debat, které se v posledních několika letech rozvíjejí odlišně.
Jak udělat z příběhů z okraje osvícený mainstream?
O tom, že moderní dějiny je třeba učit a že je nezbytné učit je tak, aby to žáky zaujalo a bavilo, dnes pochybuje málokdo. Novou metodiku doporučuje ministerstvo školství, stále více učitelů, sdružení, institucí používá a nabízí k výuce dokumentární filmy nebo návody, jak využít besedy s pamětníky, interaktivní metody vyučování apod.
Někteří učitelé i historici zároveň, byť ještě trochu váhavě, připouštějí, že situace se začíná lepšit. Příběhy by tak za svůj úspěch mohly považovat, kdyby se z originálního ojedinělého projektu postupně proměnily v součást osvíceného mainstreamu.
S diskusemi na téma „vyrovnávání se s minulostí“ je to jinak. Ty zjevně nesměřují k jasným závěrům, vyvolávají velké vášně, jsou zpolitizované... K tomu, abychom měli jednotný a jasný názor na to, co znamená „vyrovnávání se s minulostí“ a jak ho dosáhnout, máme daleko. A za této situace vstupují Příběhy na evropskou půdu. Otevírají se Evropě, která „vyrovnáváním se s minulostí“ není posedlá méně než my.
Nejistá minulost „Připadalo nám úplně logické nabídnout Příběhy partnerům, se kterými jsme už spolupracovali v rámci Jednoho světa na školách,“ vysvětluje ředitel projektu Karel Strachota, proč Příběhy postupně vstupují do škol v Polsku, Bulharsku, na Slovensku, ve Švédsku nebo v Anglii.
„Věříme, že i když se jedná o příběhy z našeho prostředí, odkrývají podstatu komunistické ideologie a její uvádění v život, přinášejí svědectví, která mají přesah,“ říká Karel Strachota. „Vybrali jsme filmy a materiály přibližující velké procesy, tedy fungování justice, perzekuci a likvidaci různých skupin občanů, vojáků, zemědělců, věřících, zasahování Sovětského svazu do chodu země, včetně okupace v roce 1968... Partneři navíc počítají s tím, že si k našim materiálům doplní svoje vlastní, týkající se konkrétních událostí jejich zemí.“
„Historii je nutné se učit a periodicky přeučovat. V oblíbené anekdotě sovětské éry telefonuje posluchač ‚Rádiu Jerevan‘ svůj dotaz: ‚Je možné,‘ ptá se, ‚předvídat budoucnost?‘ Odpověď: ‚Ano, bez problémů. Jak bude vypadat budoucnost, víme naprosto přesně. Problém máme s minulostí, ta se pořád mění,‘“ připomíná Tony Judt v Poválečné Evropě, proslulé knize o moderních evropských dějinách. A dodává: „A přesně tak to je – a nejen v totalitních státech.“
Současná Evropa je naplněná „vyrovnáváním se s minulostí“ a v jistém smyslu i „přepisováním“ dějin. Je to dáno pádem „železné opony“, sjednocováním Evropy, nutností nově definovat vztah k Rusku i Spojeným státům, dluhy v přiznání temných stránek vlastních dějin... A tak se Evropa vyrovnává s holokaustem, úlohou jednotlivých zemí ve válkách, svým dělením i sjednocováním, posuny hranic, ztrátou mocenského postavení, zločiny minulosti...
A rozhodně to není idylické vytváření harmonického obrazu jednotných dějin, naopak – střetávají se tu různé úhly pohledu, vznikají konfliktní interpretace, dějepis se propojuje s politikou a emocemi. Do Švédska!
Před nedávnem 250 švédských akademiků vzneslo protest proti tomu, co chápali jako nahrazení seriózního dějepisu kampaňovitou historií, a následující diskuse získala pozornost významných švédských médií. Akademici se ohradili proti tomu, že státem řízená instituce – Ústav pro živé dějiny – doporučuje, aby se na školách začali intenzivně věnovat výuce zločinů komunismu. Podle nich je totiž vždy riskantní, když se stát vměšuje do pojetí dějepisu.
Na první pohled je určitě překvapivé, že je ve Švédsku tak živá otázka komunistické minulosti. A vůbec že je v této zdánlivě poklidné, spokojené, prosperující zemi studium historie tak konfliktní věcí.
Projekt švédského Ústavu navázal na průzkum Institutu pro informace o zločinech komunismu (švédská zkratka UOK), nezávislé organizace, která je také švédským partnerem Člověka v tísni, a tedy Příběhů bezpráví. Podle UOK jsou sice švédští školáci dobře informováni o holokaustu, ale nevědí téměř nic o tom, jak se žilo za „železnou oponou“.
„Zatímco 95 % mladých Švédů ví, co byla Osvětim, 90%z nich nikdy neslyšelo o gulagu,“ popisuje zakladatel UOK Anders Hjemdahl. „40%si myslí, že komunismus prospěl světové prosperitě, a 22 % dokonce uvedlo, že to byl demokratický režim.“
Podle Hjemdahla jsou důvody tohoto zkresleného výkladu dějin politické: po dlouhá léta vládnoucí sociální demokracie neměla zájem na odhalování zločinů ideologicky blízkého komunismu.
Pokračování na straně III
Dokončení ze strany I
A psát o nich většinou nechtěli ani krajně levicoví novináři.
Kritici to vidí naopak: za politicky motivovaný považují plán zaměřit se na režimy v bývalém Sovětském svazu, Číně nebo Kambodži a výklad jejich nepopiratelných zločinů vydávat za obraz „komunismu“ jako takového, bez ohledu na historický vývoj a rozdíly mezi jednotlivými zeměmi východního bloku. Je to podle nich jednostranný výklad dějin, poplatný tomu, že u moci je nyní pravicová vláda.
Mnozí odborníci navíc nepovažují za uzavřenou kapitolu ani „vyrovnávání se s holokaustem a druhou světovou válkou“. Spolupráci s Německem během druhé světové války vděčí Švédsko za start své poválečné prosperity. A sympatie k nacismu měly a mají ve švédské společnosti pevné kořeny. Dnes se aktuálně tyto otázky vracejí v souvislosti s volebním úspěchem Demokratické strany, která vznikla sloučením neonacistických stran a její program má rasistické a xenofobní rysy. Ziskem šesti procent hlasů tvrdě otřásá představou vyrovnané tolerantní švédské společnosti.
Řečeno jinými slovy – byť to tak na první pohled nevypadá, je Švédsko pro Příběhy ideální půdou. Studium historie a „vyrovnávání se s minulostí“ tam jednoznačně spojují se schopností vypořádat se se současností.
A navíc příklad Švédska ukazuje, že v jedné jediné zemi je obtížné nacházet „společné“ dějiny, že jejich studium je polem pro diskusi a různé úhly pohledu.
Návrat domů Příběhy bezpráví vstupují letos i na Slovensko.
„Počítáme s účastí 150 středních škol a jsme moc zvědaví, jak to bude probíhat,“ potvrzuje Andrej Navojský z partnerské organizace Človek v ohrození. Podle Navojského se i u dvou nejbližších možných adeptů na „společné dějiny“, tedy v Česku a na Slovensku, diskuse o současných dějinách významně liší. „Společné je nepochybně to, co je cílem a smyslem Příběhů: chceme oživit a přiblížit výuku dějepisu. Ta je zřejmě i u nás, podobně jako v Česku, na mnoha školách dost těžkopádná a s nedávnými dějinami si neví rady,“ vysvětluje Navojský. „Ale jinak mám pocit, že u vás je téma ‚vyrovnávání se s minulostí‘ ve veřejných debatách živější a ostřejší. A navíc je jinak zaměřené.“
Na Slovensku je v centru pozornosti Ústavu paměti národa – což je obdoba českého Ústavu pro studium totalitních režimů –, médií i veřejnosti téma tzv. slovenského štátu. Tedy téma „vyrovnání se s minulostí“ za druhé světové války, spolupráce s nacistickým Německem, aktivní účast na deportacích Židů..., a zároveň téma samostatného státu, který naplňoval historické aspirace mnoha Slováků. „Téma komunismu tak zpolitizované není, zvlášť nyní, když se k moci dostala mnohem kultivovanější vláda, než byla ta předchozí,“ dodává Navojský. „Vášně a politické střety vzbuzuje spíše slovenský štát.“
Komunistická minulost podle Navojského nejenom nevzbuzuje politické vášně, ale pomalu mizí i z veřejné diskuse, z médií. „Vidím to tak, že je vhodná chvíle pro to, abychom posunuli dopředu seriózní studium dějin a v tom smyslu i seriózní výuku dějepisu na školách. Abychom ty diskuse přenesli na půdu dějepisu a od politizace je definitivně očistili. Příběhy k tomu mohou pomoci a naším cílem je na základě zkušeností s nimi a spolupráce s odborníky připravovat moderní metodiku výuky současných dějin.“
Podobně to vidí i Marianna Hajdukiewiczová z další partnerské organizace Příběhů, polského Centra občanského vzdělávání. „Většina naší veřejnosti stále není připravena na diskusi o vlastní minulosti – chybějí nám znalosti, schopnost interpretace, mnozí se nemohou zbavit velmi emotivního přístupu. Převažuje pocit, že musíme být buď „pro“, nebo „proti“,“ popisuje Hajdukiewiczová. „Přitom bychom potřebovali spíš chápat, vysvětlovat, diskutovat, a ne hodnotit.“
A právě to je nové téma Příběhů: učit se diskutovat o evropských dějinách. „Na příští rok plánujeme konferenci, kde si vyměníme zkušenosti z toho, jak Příběhy fungují v různých zemích,“ říká Karel Strachota. „Z konference by měl vzejít sborník textů a start spolupráce na metodických příručkách pro výuku moderních dějin. A počítáme pochopitelně i s tím, že jako my ‚vyvážíme‘ naše Příběhy do zahraničí, tak také můžeme přejímat příběhy odjinud. Příběhy a hlavně to, jak jim lidé v různých zemích rozumějí.“
***
„Většina naší veřejnosti stále není připravena na diskusi o vlastní minulosti. Chybějí nám znalosti, schopnost interpretace.“
O autorovi| MICHAL KOMÁREK, Autor je novinář
