Pokud bych měl říci, který autor na mě kdy zapůsobil nejdůvěryhodněji, pak bych asi jmenoval Williama Styrona. Stačí si vzít jen jeho nejznámější román Sophiina volba. Co má jižanský autor společného s koncentračním táborem, říká si člověk nejdřív.
Jenže William Styron prostřednictvím svého alter ega Stinga potká Sophii v New Yorku, a tak se dozví její příběh. Stingo je začínající spisovatel. O svém debutovém románu říká: „Tónem tohoto úvodu jsem byl silně zavázán knize R. P. Warrena Všichni jsou zbrojnoši královi a moje próza se nesla úplně stejnými rytmy, a dokonce jsem použil i téže druhé osoby singuláru, abych dosáhl onoho účinku, s nímž autor popadl čtenáře přímo za klopy...“
A stačí si přečíst úvod Styronova prvního románu Ulehni v temnotách, a hned víme, o čem Stingo mluvil: „Jste-li v tuto nepříhodnou hodinu mimořádně bdělý, jistě postřehnete, že jeho hlas, poněkud hrdelní jak u černochů, je naproti přízvuku z Columbusu nebo z Detroitu, nebo odkud vlastně pocházíte, prapodivně dutý, a zeptáteli se ho, jak je daleko do Port Warwicku, a on řekne:,No, takovejch osumdesát mil,‘ můžete vzít na to jed, že jste v Tidewateru.“ A při čtení jména Tidewater zas vytane na mysli další Styronova kniha, totiž soubor tří povídek A Tidewater Morning - česky Ráno na pobřeží.
V titulní povídce autor píše o nedělním ránu - na počátku druhé světové války -, kdy roznášel noviny... a kdy jeho matka podlehla zákeřné chorobě: „Občas mi vzpomínky na chlapecký věk vystupují v paměti nikoli jako viděné klukovskýma očima, ale jakoby zarámované hledáčkem filmové kamery... Tak toho zrak obsáhne víc: Nejenom, jak se noviny, každé přes kilo těžké, snášejí pěkně jedny po druhých do řeky, ale i chlapce, třesoucího se vztekem a vyčerpáním, hubeňoučké opálené nohy zuřivě přešlapují, šlachy na tenkém krku se napínají, když v tašce popadne další výtisk, vyškubne ho a utopí. Nedělní vydání chvíli plave po vodě.“
William Styron tak dokázal psát o sobě, ale zároveň nebyl nudně sebestředný. Myslím, že tento způsob poměrně přesně popisuje závěr z jeho Dlouhého pochodu:,Ach, vy můj ubožáčku! Copak jste to prováděl? Bolí to moc?‘ Culver se zarazil. ...a utrousil jediné slovo - nikoli, připadalo Culverovi, jako by sám sebe litoval, ale jako když mluví člověk, který mnoho vytrpěl a všechno vydržel a je už příliš unavený, aby jí pověděl něco jiného než čistou pravdu. Řekl:,Děsně.‘ “
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
