Prokofjevova opera Láska ke třem pomerančům se uvádí na scéně Velkého divadla a v divadle Gelikon. Nemohou to být odlišnější druhy lásky. Opera sehrála v osudech Sergeje Prokofjeva důležitou roli. Premiéra v Chicagu v roce 1919 byla úspěšná, i když prosadit se proti depresivnímu romantikovi a dalšímu emigrantovi Rachmaninovovi se nakonec nepodařilo. Její provedení v Paříži pak bylo součástí jeho tažení proti Stravinskému. Nákladnou inscenací v Moskevském Velkém divadle ve dvacátých letech se snažila vláda přesvědčit Prokofjeva k návratu do bolševizované vlasti. Dodnes patří opera k nejhranějším Prokofjevovým dílům.
Děj vychází z pohádky italského autora commedia dell’arte Carla Gozziho, tradiční operní námět, v kterém obvykle bojují síly dobra a zla, je zparodován do absurdna. Následník trůnu onemocní a po marných pokusech ho rozesmát se to nechtěně povede až zlé čarodějnici tím, že upadne. Za smích se však princi pomstí: odsoudí ho zamilovat se do tří pomerančů, které hlídá barytonem zpívající kuchařka. Ta všechny zájemce odhání naběračkou. Princi a jeho průvodci Trufaldinovi se sice podaří lstí pomeranče uzmout, ale neštěstí není konec. Když princ únavou na poušti usne, nepokojný Trufaldino rozřízne první dva pomeranče. Vystoupí z nich krásné princezny, které vzápětí zemřou žízní. Až třetí princezna, pojmenovaná po Prokofjevově někdejší petrohradské lásce Ninetta, je osvobozena princem a dostane vytouženou vodu. Chystá se svatba, ale zlá čarodějnice promění Ninettu v krysu. Lest je ale odhalena a vše končí happy endem. Celá opera je naplněna akcí a její děj bez hudby anebo hudba bez dramatu postrádá smysl.
Balšoj, balšoj Nastudování Velkého divadla jde ve šlépějích nákladné inscenace ze dvacátých let. Třebaže se představení vzhledem k několikatelé rekonstrukci klasicistně strohé budovy koná v komornější, secesní Nové scéně, člověk si z něj odnese jediný dojem. Poplatno svému jménu je pojetí především velké. Korpulentní dámy v hábitech a ctihodní pánové sice skvěle zpívají, ale nenamáhají se až na pár výjimek hrát. Nebýt fascinujících a husí kůži nahánějících Prokofjevových disonancí, návštěva by spíše mohla sloužit jako náhrada pilulky proti nespavosti.
Také zvláštní je záliba Velkého divadla ve velkých plastových objektech, velkých oranžových koulích znázorňujících pomeranče, z nichž princezny vystupují. Celková koncepce připomíná spíše lední revue, kde je nápad a vtip nahrazen rozsáhlými tanečními a baletními čísly. Premiérové představení Lásky v divadle Gelikon, které vytvořili mladí, sovětským akademismem znudění umělci na počátku 90. let, pracuje s očividně mnohem skromnějšími prostředky. I tak se podařilo nabídnout vtipné a invenční představení. Při pokusech rozesmát hypochondrického prince se na obrazovkách promítají scény z ruského parlamentu s projevem extrémního nacionalisty a klauna Žirinovského, příslušníka proputinovské loajální opozice. Královský dvůr se směje, zatímco princ jen opakuje: „To je smutné, to je smutné.“ Vyberte si, kdo je blíž pravdě. K vypodobnění Ninetty jako krysy není potřeba plastové monstrum se světélkujícíma očima jako ve Velkém divadle, ale postačí mimika sboristů, kteří virtuální zvíře honí, kopou a točí jej za ocas. Závěrečný pochod není jako Ein Kessel Buntes...
Vážnost a pompa není na místě. Prokofjev považoval toto své dílo za lehkovážné. Stojí ale za zmínku, že lehkovážným se nakonec ukázal být jeho autor. Se sebejistotou někdejšího petrohradského wunderkinda uvěřil vábení bolševické vlády a v roce 1936 se natrvalo vrátil do Sovětského svazu. V tom roce vypukl ze Stalinova popudu první, ale nikoli poslední hon na všechny hudební tvůrce, kteří nějak vybočovali z řady.
Sergej Prokofjev: Ljubov k trjom apeľsinam
Divadlo Opera Gelikon premiéra říjen 2009 Velké divadlo v Moskvě, premiéra listopad 1997
