V Ksichtu jako by se Mayenburg vracel k svému oblíbenému tématu nebo alespoň motivu: k zohavené lidské tváři. Hlavním hrdinou je sice inteligentní a profesně velmi schopný, ale neuvěřitelně ošklivý muž jménem Lette. Je tak ošklivý, že ani jeho žena nemá odvahu dívat se mu do tváře. Což na scéně vytváří řadu komických situací, když se manželka Fanny Máši Málkové v rámci komunikace raději zaměřuje na jiné části Letteho těla a pohledu do mužových očí se urputně a po letech soužití až automaticky vyhýbá. Lette vlastně ani neví, že ho jeho okolí považuje za mimořádně ošklivého. Nikdo mu to z ohleduplnosti neřekl. A když už se to jednoho dne dozví, rozhodne se s tím něco udělat. Přestože plastický chirurg na jeho tvář hledí zprvu bezradně, nakonec se mu podaří stvořit zázrak, na němž vydělá jak pacient, tak chirurg.
Jenže úspěch je natolik velký, Letteho tvář tak dokonalá a chirurgická metoda tak jedinečná, že podobně chtějí vzápětí vypadat všichni. A tak se výroba krásy rozběhne jako na běžícím páse, Lette přestává být jedinečný a zatouží po své původní tváři. Jenže s ďáblem už smlouvu podepsal. Cesta zpátky není možná. Mayenburgovi se daří vybudovat několik kouzelných paradoxů, v rámci nichž se skutečnosti, které slibovaly jednoznačný prospěch, svou masovostí nakonec mění v prokletí. Co bylo krásné také svou výjimečností, ztrácí v záplavě zcela totožné krásy na ceně a pro prvního nositele dokonalé tváře, který si již stačil zvyknout na svou jedinečnost a stal se patřičně namyšleným, má dopady katastrofální. Ba obrací se v naprostou ztrátu identity. Stejně tak se obrací v opak počáteční úspěch u žen, kdy je Letteho manželka odsouzena smířit se s jeho promiskuitou, protože ten má přece tolik příležitostí a zástupy fanynek se mu samy vrhají do náruče. Fanny ho posléze klidně vymění za kohokoli jiného se stejnou tváří. Kdo jí ovšem o poznání pozorněji naslouchá.
Přehledně odvyprávěný příběh V Divadle Bez zábradlí, jak už je to u podobných scén zvykem, vsadili na obsazení známých tváří a co nejjednodušší výpravu i kostýmy. Vystačí si se třemi pojízdnými barovými židličkami a jedním křeslem. Jejich přeskupováním se prostor jednoduše proměňuje a vytvářejí se rozmanitá prostředí. Herci hrají většinou v džínách a černých trikách či šatech a barevně nejvýraznějšími objekty jsou tak oranžový šál nebo červeně nalíčené rty Máši Málkové. V tak úsporné scénografii pak vše nutně závisí především na hereckých výkonech, které si drží slušný standard, ale až na Filipa Čapku se nějakou preciznější charakterizací svých postav nezatěžují. Jsou spíše civilní a soustředí se na dialogy. Na nich je postaveno těžiště inscenace. Režie Kateřiny Ivákové pak respektovala také Mayenburgovo přání, aby Lette Filipa Blažka nebyl nijak maskován a aby se proměny tváří na hercích vůbec nijak neprojevovaly. Nejeví se to jako příliš šťastné a vzhledem k tomu, že, jako u Mayenburga, hraje každý z herců několik postav, které ještě navíc nesou stejná jména, vzniká občas trochu chaos, protože se hercům postavy ne zcela daří odlišovat.
Problematický je ovšem v inscenaci hlavně závěr. Ten je ale problémem už u Mayenburga. Množství rozehraných témat, jakými jsou do krajnosti vyhnaná absurdita kosmetickochirurgického průmyslu, tržní efekty krásy, vztah vzhledu a osobnosti, a tedy problém lidské identity, nemluvě o nadřazení byznysu jako takového nad cokoli, se Mayenburgovi nedaří smysluplně uzavřít, čehož je nejzazším důkazem Letteho z logiky dění vyosený rozhovor s vlastním obrazem v zrcadle a nepochopitelné závěrečné spočinutí v náručí přestárlé miliardářské milenky a jejího syna. V Divadle Bez zábradlí si pak s nedotaženým závěrem také příliš neporadili.
Inscenace je to ovšem spíš průměrná a všední. Dokáže však přehledně odvyprávět příběh, jde bez všelijakých vymyšleností po smyslu situací a herci vědí, o čem hrají. A také občas pobaví.
Marius Mayenburg: Ksicht
Překlad: Kateřina Bohadlová Režie: Kateřina Iváková, Divadlo Bez zábradlí, premiéra 16. 2.
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní kritik
