Jestli se nic zásadního nezmění, budeme počínaje příštím rokem všichni bez rozdílu platit citelně víc za elektřinu. Je teď nepodstatné řešit kolik, zůstaňme u toho, že to bude znatelně víc než dosud. Zaplatíme tak za to, že se proud vyrábí z obnovitelných zdrojů, což je vzhledem k povaze výroby v pořádku. Problém je v tom, že zaplatíme mnohem víc, než musíme. A to je nejen zbytečné, ale i trestuhodné, vzhledem k tomu, jak zásadně to hrozí zasáhnout i průmyslovou výrobu, a tudíž celou ekonomiku.
Řeč není o obnovitelných zdrojích jako takových, ale o nastavení výkupních cen, které proměnily jednu specifickou oblast téhle branže – fotovoltaiku – v ráj pro zlatokopy. Řešení problému je přitom velmi jednoduché: uvalit daň na každou vyrobenou kilowatthodinu v solárních parcích a z výtěžku financovat snížení poplatku za obnovitelné zdroje. Vláda to prozatím odmítá a odvádí řeč na polovičatá řešení nebo na nesmysly typu zavedení daně z uhlí atd.
Námitku, že daň na solární parky nelze uvalit zpětně, aniž by stát riskoval vlnu arbitráží, vyvrátil už kolega Jan Macháček z Respektu. „Když jde tzv. nepravá retroaktivita spustit u stavebního spoření (zdanění státního příspěvku), proč by nešla spustit u fotovoltaiky?“ ptá se Macháček a já se k němu připojuji. Podmínky se měly změnit Připomeňme si podstatu problému, protože ta se v mnoha v současnosti publikovaných textech na toto téma zastírá, nebo vůbec nezmiňuje. Dotované, rozuměj vyšší výkupní ceny měly za cíl přitáhnout soukromé investory. Podmínky však byly stanoveny tak, aby se jim investice vrátila v horizontu patnácti až dvaceti let. Když s rostoucí poptávkou zlevnila výroba fotovoltaických panelů, což bylo ostatně i záměrem celého projektu podpory obnovitelných zdrojů, měly se významně měnit i podmínky; tak, aby stále platilo, že se investice vrátí v řádu patnácti až dvaceti let.
Zatímco jinde se podmínky (výkupní ceny) kontinuálně nebo dodatečně měnily, v Česku zůstávaly více méně stejné, což mělo kontraproduktivní dopad. Solární parky začaly růst jako houby po dešti – ostatně, aby nerostly, současné výkupní ceny jim zaručují návratnost sedm let a jejich připojení do sítě nebude znamenat pozvolný růst cen, nýbrž skokové a velmi citelné zdražení.
Když jsem o solárních elektrárnách psal před třemi lety, byl už to v Česku slušně zavedený byznys, ale co do rizik se ještě dal srovnávat s ostatním podnikáním – vzhledem k návratnosti investice si jej mohlo dovolit jen tolik investorů, aby to zaručilo dostatečnou, nicméně pozvolnou „popularizaci“ obnovitelných zdrojů.
Nečinnost vlády, která měla zareagovat a snižovat rychleji výkupní ceny, ale z fotovoltaiky udělala typ podnikání zvaný lidově letadlo.
Do solárního byznysu se ženou i ti, kteří nemají na to, čekat patnáct let. Nemají často ani dost peněz a spojují síly s dalšími, což je nutí rozjet takových společných projektů víc. Výsledkem je dokonale fungující stroj, kteří řídí ti, co si fotovoltaiku vedle vlastních elektráren osedlali ještě dovozem a distribucí panelů, stroj, který do konce roku zprodukuje nespočet dalších solárních parků. Zkrátka letadlo, jak má být. Až na jednu drobnost – zatímco v klasickém „letadle“ prodělávají ti, co jsou na chvostu pyramidy, tady prodělají všichni, kdo jsou mimo; a to jak drobní spotřebitelé, tak podniky.
Jediný recept: zdanění zisku Letadlo může zastavit už jen jediná věc: zavedení daně na každou vyrobenou kilowatthodinu. Na kompromisní řešení je pozdě. Protože i když do konce roku zbývají jen necelé tři měsíce, je to dost dlouhá doba na to, aby se zrealizovala a do sítě připojila řada dalších fotovoltaických elektráren – těch, které by za normálních okolností nikdy nevznikly. Jejich existenci spolehlivě zabrání už jen hrozba zdanění zisku.
Obávám se, že příležitost otevřít si vlastní solární park byla tak lákavá, že jí neodolala ani celá řada politiků. Jít sám proti sobě tím, že na svůj zisk uvalím daň, to už chce něco sebezapření.
O autorovi| PAVEL ČERNÝ, redaktor LN
