K exulantům, kteří odešli do zahraničí již dříve, zejména po únoru 1948 a po srpnové okupaci 1968, se po vzniku Charty 77 přidali další. Mezi těmi, které režim vyštípal, byl také Zdeněk Mlynář (snímky z Archivu bezpečnostních složek jej zachycují na hranici s Rakouskem, kam emigroval). „Zlí imperialisté“ ze západu se o české uprchlíky nejen postarali, ale pomáhali jim také v podpoře těch, kteří zůstali v Československu a vzdorovali zdejšímu režimu. FOTO ABS.
Lidé v exilu byli prvních deset dnů odkázáni na informace zahraničních médií a na údaje získané z telefonátů s domovem, které si vzájemně předávali. Přísun informací z Československa ale postupně zesílil, takže nejpozději v březnu 1977 už byla všechna exilová centra pravidelně zásobována samizdatovými texty i osobními komentáři domácích autorů.
Ohniskům exilových aktivit tak či onak obrácených směrem k domovu přibyl vznikem Charty 77 nový úkol: všemi silami a způsoby pomáhat domácímu hnutí za lidská a občanská práva a být aktivní zejména v tom, v čem byly možnosti domácího hnutí limitovány nesvobodnými poměry a k čemu naopak byly podmínky v zahraničí příznivé.
Nové úkoly pro exil
V první řadě to znamenalo starat se o šíření informací, a to všemi směry. Na jedné straně ve svobodném světě: do tamních médií všeho druhu, vládním i polovládním institucím, mezinárodním organizacím (Amnesty International, Socialistická internacionála a další), odborovým, profesním organizacím, vedením politických stran s cílem probudit solidaritu a vůli vytvářet zvenčí účinný tlak na představitele komunistické moci v Československu. Ale také udržovat kontakty a pěstovat spolupráci s exilovými komunitami ostatních zemí sovětského bloku.
Na druhé straně to vyžadovalo přispět maximálně k tomu, aby se lidé doma dovídali o tom, co se v Československu opravdu děje – pod hladinou manipulované veřejnosti, mimo dosah oficiálních sdělovacích prostředků, kde vládla všemocná cenzura. K tomu sloužilo pašování exilových periodik a dalších publikací i rozhlasové vysílání. Bylo zapotřebí starat se o to, aby se lidé doma dovídali o aktech mezinárodní solidarity s těmi, kdo byli pronásledováni za svou občanskou aktivitu, za své názory, náboženské přesvědčení. V neposlední řadě k tomu patřilo organizování materiální pomoci pro domácí hnutí a jeho oběti a podporu samizdatovým dílnám.
CHARTA 77
