Výstava Prostor pro intuici reprezentuje umělce zabývající se konceptuální fotografií, videotvorbou, zvukovými či světelnými instalacemi, objekty, kresbou a počítačovou grafikou. Svá díla zde představují Václav Krůček, Pavel Kopřiva, Milan Houser, Michal Cimala, Pavel Korbička, Jan Kaláb, Jiří Šigut, Jakub Roztočil, Federico Díaz, Jakub Nepraš, Daniel Hanzlík, Jan Stolín, Jiří Matějů a Petr Závorka.
Mezi nimi výrazně vystupují tři tvůrci, jejichž práce si jsou myšlenkově blízké a dobře odpovídají tematickému vymezení - snaze o zachycení intuitivně vnímaného prostoru. Trojici tvoří respektovaný umělec Federico Díaz společně s mladými výtvarníky Jakubem Neprašem a Petrem Závorkou.
Federico Díaz může být stejně jako umělcem nazýván vědcem nebo architektem, jelikož jeho tvorbu charakterizují mezioborové přesahy. Dlouhodobě směřuje k experimentům a inovacím, což dokládá již jeho starší projekt univerzity či přírodovědného vzdělávacího centra pro pražskou Letenskou pláň. Díaz jej v roce 1998 vytvářel se svým týmem programátorů, architektů a designerů E-Area. Do nejmenších detailů a podrobností propracoval koncept „stavby budoucnosti“ založené na bázi virtuální reality, schopné simulovat různá přírodní prostředí. Idea, které zbývalo k realizaci velmi málo, představovala ve své době naprosto revoluční pojetí. Nelze si nevšimnout souvislostí jejího organického tvaru s dnešní formou Kaplického blobu, jež přichází na totožné místo téměř o jedno desetiletí později.
Během projekční činnosti na univerzitním centru přišel Díaz k myšlence vizualizace věcí, které člověk není schopen smysly zachytit. Tématu se věnoval po teoretické i praktické stránce a dospěl k čisté vizi: Jsme obklopeni umělými vibracemi, elektromagnetickým vlněním, procesory a dalším nezachytitelným chvěním; prostor se zhušťuje, částic a vibrací je více, navzájem se shlukují, odrážejí, mění. Soubor Rezonance, který Díaz ukazuje, zachycuje fluidum - pohyb, který nás obklopuje ze všech stran.
Díaze inspiruje nejmodernější technika, pracuje se současnými vědeckými poznatky, ale není pohlcen chladnou futuristickou vizí. Měřítkem jeho tvorby je člověk, příroda a životodárné zdroje. Právě díky pohledu do krajiny si všímá modifikací životního prostředí a tendencí ke křížení přírodního s umělým.
Městem, jež ukazuje Jakub Nepraš, se pohybují lidé bez povšimnutí okolních změn. Nesou si domů nákup, telefonují, chovají děti mezi technicko-industriálními zrůdami. Člověk vrozený do dnešního světa přestává vnímat rozdíl. Nedá se věřit, že věci, které se hýbou, rostou a množí, jsou ještě počaty z přírody. Jíme geneticky upravené potraviny, komunikujeme elektronicky, necháváme si do těla implantovat umělé součástky. Generátor p-730, který Nepraš promítá na výstavě, je možná koláží elektronických součástek a skutečného dění na ulici, možná je to nový život v hybridním světě techniky.
Závorkova práce se vrací zpátky do dětství. Může být chápána jako analogová vzpomínka na věk, kdy autor chodil do školky. Do prostoru galerie nainstaloval čtyři televizní bedny, z nichž spolu komunikují pětileté děti. Stojíme uprostřed a posloucháme jejich připomínky, výzvy a otázky. Stáváme se součástí jejich hry?
