Boty a značky je trochu podivný název třetí knihy Anny Zonové (1962). Její literární postupy se v ní však v podstatě příliš neliší od způsobu psaní, jaký zvolila již ve své předchozí, druhé próze Za trest a za odměnu (2004). Jde totiž opět o sled monologů jednotlivých postav.
Tentokráte se střídají tři - jedna mužská a dvě ženské. Dominantní postavení tu má muž, významný činovník obdařený poněkud dvojznačným křestním jménem Albín -které v sobě skrývá i vedlejší význam vybledlosti a bezbarvosti. Ten tu vystupuje jednou jako ředitel z doby minulého režimu, jindy jako manažer z polistopadového období a nakonec jako „byvší“ člověk odstavený na vedlejší kolej.
Jeho postoj k životu se vyznačuje jistými zvláštnostmi, které zároveň osvětlují neobvyklost románového názvu. Je především mimořádně zaměřen na boty, které nosí on i lidé v jeho okolí. Záleží mu nejen na jejich perfektní čistotě, nýbrž i na jejich tvaru a materiálu, z něhož jsou vyrobeny. To vše musí ladit nejen s oděvem, nýbrž i se zastávanou funkcí a situací jejich nositelů.
Vnějškově řízený Albín Zde můžeme sledovat rys, jímž autorka naznačuje povahu svého protagonisty - je to důraz na formální stránku projevu lidské osobnosti, jež je pro něho rozhodující. Vypovídá o tom například pasáž jeho vnitřního monologu, kdy za jízdy uvažuje o řidiči vozu, který ho předjel: „... Nepodívám se na něj, jeho obličej mě nezajímá. Dívám se pouze na oblek. Tmavě modrý. Abych si mohl domyslet boty. Nějaký luxusní model celokožených polobotek. Šněrovacích. Nevylučují, že mají tmavočervenou barvu. Protože tyhle typy chlapů s touhou mě předběhnout bývají často výstřední. Kdyby měl lepší vůz, tipl bych si u něj nějakou sportovní obuv.
Značkovou, jakou jinou.“
Tak se mimo jiné projevuje i typický rys autorčina slovního výrazu známý již z předchozího románu - rozčlenění promluv do úsečných vět. To dodává jejímu projevu na výraznosti a zároveň to vytváří ve čtenáři dojem bezprostřední účasti na myšlenkových procesech postavy.
Druhým výrazným rysem, jejž můžeme u Albína sledovat, je pozornost, již věnuje dopravním značkám. I tady najdeme v textu indicie umožňující odhalit jejich funkci při charakteristice postavy: „Občas a poslední dobou stále více si představuji, jaké by to bylo, kdybych zůstal na té původní cestě. Jasně dané, ohraničené dopravními značkami s pokyny, co mám v kterém úseku dělat. Jako zpestření mi ke značkám později přibyly reklamy. Na všechno, co bych mohl mít, pokud budu snaživě pracovat. Taková příjemná odměna ke značkám.“
V těchto pasážích se odhaluje pravá povaha protagonisty, člověka minulosti, ale i přítomnosti. Několikrát se v textu opakují jeho úvahy o vině, tedy členství v organizaci, přičemž tu jde zřetelně o komunistickou stranu. Tento motiv se v poněkud jiné podobě objevil taktéž už v autorčině předchozím románu v postavě funkcionářky Lise. Albín se tak jeví jako bytost, kterou by americký sociolog označil za „vnějškově řízený“ typ, jehož chování je určováno společenskými instrukcemi a konvencemi.
Moc mi tu neřvěte
Dalším nápadným rysem, jenž se objevuje i v názvu první části románu - Řvaní, což je způsob, jakým postavy, především Albín a jeho žena Edda, komunikují. Zdůrazněna je tu nadměrná hlasitost projevu svědčící jak o povaze komunikujících, tak o jejich vztazích - postavy tu řvou, ječí, vřeští... To dokresluje celkové neurotické ovzduší, jaké se mezi partnery vytváří, hraničící na jedné straně s nenávistí, na druhé pak s jistou patologií, o čemž svědčí i Albínovy transvestitské scénky.
Albínovými protějšky jsou dvě ženy, zmíněná Edda, postava rovněž neurotická, kterou změní teprve osobní neštěstí. Při autonehodě usmrtí svou matku, k níž ostatně neměla, podobně jako k ostatním lidem, bližší vztah. Druhou ženskou postavou, jež vystupuje jako mluvčí, je zpola vysněná Milenka, která je vlastně mužovou představou ideálně submisivní a chápající partnerky. Ostatní postavy mají povahu epizodickou, slouží především k dokreslení určitých společenských vztahů i lidských situací: bezskrupulózní kariérista Milan, mentálně retardovaný Albínův bratr Marian jako příklad šťastného bláznovství... Celkové ovzduší románu, jehož příběh je jen symbolicky naznačen, tak není příliš vzdáleno předchozí autorčině knize. Opět se tu setkáváme pod jevovým povrchem s pachutí životní hořkosti vyplývající z pocitu existence, která nedokázala naplnit své možnosti, protože se dala příliš spoutat konvencemi a normami, jež jsou jí ukládány zvenčí, nezávisle na právě panujícím politickém režimu. Ty svým neúprosným tlakem ruší možnosti bezprostřední komunikace, odcizují vzájemně jedince, v nichž dosud nebyla úplně zlikvidována potřeba vzájemného pochopení, a jejich vztahy znehodnocuje neurotickým napětím.
Anna Zonová se tak řadí k tvůrcům, kteří usilují ve svých dílech o zachycení toho, co se skrývá pod vnějším leskem a barvitostí (post) moderní společnosti - šedi zplanělého života. Jejím produktem je jev, jemuž kdysi Freud dal název „nezdomácněnost“ (Unheimlichkeit) člověka v moderní kultuře.
HODNOCENÍ LN
*****
Anna Zonová:
Boty a značky
Torst, Praha 2007, 168 stran
Anna Zonová se řadí k tvůrcům, kteří usilují o zachycení toho, co se skrývá pod vnějším leskem a barvitostí (post)moderní společnosti - šedi zplanělého života
