S hrůzou si uvědomuji, jak složité může být někdy hledání odpovědí i na zdánlivě triviální otázky. Jak jsem vychovával své děti? Neměl bych se spíš než „jak“ ptát „zda vůbec“?
Už z toho je asi zřejmé, že pídit se po nějakých výchovných zásadách by v mém případě bylo zbytečně vynaloženou námahou. Pokud alespoň hypoteticky připustím možnost, že jsem své děti nějak vychovával, pak nepochybně každé trochu jinak. Ačkoli bych před paní ministryní Džamilou zcela „bez ztráty kytičky“ asi neobstál, přesto si myslím, že trest ani hrozba trestem nebyly mou nejsilnější stránkou. Tou nejvýznamnější - možná dokonce jedinou - zásadou bylo hluboké přesvědčení, že dítě je zhruba stejně vychovatelný tvor jako například holub. Pokud jej, teď mám na mysli holuba, chcete naučit novým kouskům, pak je třeba pokusit se přistihnout jej, když dělá sám od sebe něco správně, a okamžitě jeho žádoucí jednání odměnit. Nejlépe zrnkem obilí či jiným oblíbeným pamlskem. Divili byste se, čemu všemu ho lze naučit! Dítě sice zrovna zrnkem obilí neomráčíte, ale jinak je vše vlastně stejné.
Nepopírám ale, že byly i chvíle, kdy jsem poněkud zvýšil hlas. Protože na to mé děti nebyly zvyklé, byl afekt o to účinnější.
Rozhodně se nepovažuji za pedagogického génia. Pokud ale budu soudit jen podle výsledku, tak to dopadlo docela dobře. Všechny mé děti vystudovaly, živí se prací, mají čistý trestní rejstřík a snad téměř nulovou zkušenost s návykovými látkami. Možná jsem jim sloužil i jako příklad - v něčem asi odstrašující, v něčem možná dokonce hodný nápodoby.
Děti: Gabriela (41), Pavel (34), Michal (25)
O autorovi| Petr Šmolka, psycholog
