Středa 19. ledna 2022, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

„Jakešova věštírna“ o roce 2010

Česko

Historie textu, který na konci 80. let výrazně přispěl k ideovému odzbrojení komunistické strany

Na podzim roku 1988 předložil Komárkův Prognostický ústav vedení komunistické strany Souhrnnou prognózu ČSSR do roku 2010.

Přestože mnozí spoluautoři prognózy - například Václav Klaus, Vladimír Dlouhý či Karel Dyba - zaujali po listopadu 1989 klíčové posty v české politice, autentický text vize roku 2010 je dnes prakticky neznámý.

Vpondělí 7. listopadu 1988 v osm hodin ráno se v zasedací místnosti číslo 39 v suterénu budovy Ústředního výboru KSČ na nábřeží Ludvíka Svobody sešlo asi sto lidí. Jednání Národohospodářské komise ÚV KSČ se zúčastnila většina kapitánů tehdejší centrálně plánované ekonomiky. Na pořadu jednání byla „Souhrnná prognóza ČSSR do roku 2010“, kterou připravil Prognostický ústav Valtra Komárka.

Materiál, jehož první verze byla připravena již v září, většinu přítomných zaskočil. Můžeme tak alespoň soudit ze zápisu z diskuse, která následovala po Komárkově prezentaci. Ministr vnitra Jaromír Obzina se podivil, že prognóza výrazněji nepostihuje „budoucí podíl čs. ekonomiky ve světové socialistické soustavě“. Místopředsedu vlády Ladislava Gerleho zajímalo, jak si autoři představují vztahy v Radě vzájemné hospodářské pomoci, v jejímž rámci mělo Československo uzavřené dlouhodobé smlouvy na 10 až 15 let. Od přítomných soudruhů několikrát také zazněl dotaz, proč je československá ekonomika vůbec srovnávána s kapitalistickými státy. Jeden z diskutujících požadoval, aby se v další práci na prognóze vycházelo „ze základních principů socialismu“ a poukazovalo se „na problémy v některých socialistických zemích, kde tyto principy plně neuplatňují“, čímž byly evidentně myšleny reformní Maďarsko a Polsko.

O Prognostickém ústavu se často mluví jako o inkubátoru polistopadové politické a ekonomické elity, nikdo však dosud kriticky nezkoumal jeho předlistopadovou činnost. Na vině může být i nedostatek dokumentů: vlastní fondy Prognostického ústavu jsou dnes badatelům nepřístupné a materiály Státní bezpečnosti, které se ústavu týkaly, byly bez výjimky na konci roku 1989 skartovány. Je velmi obtížné dnes sehnat dokonce i text citované souhrnné prognózy, který je přístupný pouze v jednom exempláři v neuspořádaných částech archivu ÚV KSČ (souhrnná prognóza vyšla také v roce 1990 v knize Valtra Komárka Prognóza a program, v této verzi je však oproti autentickému textu ze září 1988 vyškrtána, přeformulována či naopak doplněna řada pasáží, díky čemuž práce vypadá mnohem radikálněji, než původně byla).

Trh je nezrušitelný a přirozený Čteme-li Komárkovu prognózu v roce, k němuž se vztahovala, překvapí na ní na prvním místě fakt, že téměř nic konkrétního nepředvídala. „Ani vteřinu jsem si nemyslel, že tam šlo o nějaké prognózování,“ říká tehdejší Komárkův podřízený a dnes prezident republiky Václav Klaus. Další z tehdejších pracovníků Prognostického ústavu, pozdější ministr a dnes docent na Vysoké škole ekonomické Tomáš Ježek řekl v jednom rozhovoru, že celá tehdejší prognostická práce „stála na jednom superprimitivním modelu amerického ekonoma Cheneryho, který vystopoval, že čím je společnost bohatší, tím má menší primární sektor, menší zemědělství a větší sektor služeb“. Z metodologického hlediska je kritiky hodné to, že veškerá srovnání byla postavena na nereálném kurzu 10,79 koruny k dolaru.

Vkontextu roku 1988 byl ale text Komárkovy prognózy velmi revoluční, a to v tom, co říkal nikoli o dvacet let vzdálené budoucnosti, ale o tehdejší současnosti. Otevřeně se zde konstatuje hospodářská stagnace posledního desetiletí, nedostatečné zásobování vnitřního trhu i fakt, že životní úroveň je na Západě vyšší než v tehdejším Československu. „Stálým jevem jsou jak nákupní fronty ve špičkách, tak naprostá nepravidelnost dodávek základního zboží, zejména potravinářského, takže vcelku je spotřebitel neustále pod tlakem deficitu, drážděn až šokován tím, že i věci běžné potřeby nelze koupit bez nesnází, že množství náročnějších artiklů nutno shánět od obchodu k obchodu, od týdne k týdnu, vyptávat se, doprošovat se, uplácet.“ To pro nikoho nebyla žádná novinka, novinkou bylo číst to v klíčovém materiálu ústavu, kterému se pro jeho sepjetí s aparátem KSČ říkalo také „Jakešova věštírna“. „Podvratnou“ účinnost citovaných statistik a jejich interpretací si dobře uvědomovala západní média a třeba v Rádiu Svobodná Evropa byly později z prognózy čteny celé pasáže.

Komárkova prognóza se dále kriticky věnovala jednotlivým sektorům ekonomiky, bez větších rozpaků konstatovala dvacetiprocentní přezaměstnanost a nerentabilitu celých odvětví (černá i barevná metalurgie, těžba uhlí na Kladensku, cukrovarnický průmysl), které navrhovala prostě utlumit. Československo se mělo více zapojit do světové ekonomiky a především rehabilitovat trh, který byl podle autorů „nejdokonalejším civilizačním mechanismem obsluhy běžných potřeb lidí“ a „nezrušitelnou“ a „zcela přirozenou“ institucí. Ve své první variantě ze září 1988 se prognóza zcela vyhnula otázce, jaká by měla být povaha reforem, jež by zemi z popsaného marasmu vyvedly. To zřejmě vzbudilo v aparátu KSČ kritiku, takže Komárek v říjnu předložil novou verzi prognózy, která byla doplněná o kapitolu nazvanou „K otázkám hospodářské politiky přechodného období“. Navrhoval v ní umožnit podnikatelskou aktivitou v oblasti služeb „socialismus neohrožujícím osobním (rodinným) podnikáním“, omezit utajování ekonomických informací, vydat zákon o individuálním podnikání a požádat o členství v Mezinárodním měnovém fondu. Byl si vědom toho, že i to je pro tehdejší vedení KSČ těžko stravitelné, takže připojil formulku „pochopitelně jde o náměty, a tento jejich nástin nelze směšovat s nedorozuměními, že by zde někdo chtěl vnucovat opatření, jež by mohla poškodit socialismus“.

Dohnat a předstihnout Jako každý dobový text prognóza obsahuje citace z klasiků marxismu-leninismu a kromě mnoha odkazů na Gorbačova tu najdeme zmíněnu i floskuli novopečeného generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše („Lidé zde nejsou pro ekonomiku, ale ekonomika pro lidi“). Stávající systém nebyl ani náznakem zpochybněn, naopak autoři píší, že „soudobý socialismus je historicky povolán k tomu, aby vytvořil všechny konkrétní podmínky umožňující organicky spojit tvorbu věcného bohatství člověka s jeho mravní a duchovní sebetvorbou...“. Cílem má být kromě „dohnání a předstižení vyspělých kapitalistických zemí“ „skutečná demokracie všedního dne“, v níž nebudou jako na Západě „prvky participace účinně začleňovány do manipulačního kontextu“. V tomto rámci již nepřekvapí, že třeba v kapitole o kultuře není ani slovo o cenzuře a že klíčový výraz polistopadové reformy - privatizace - se v prognóze vůbec nevyskytuje.

Pokračování na straně 22 „Jakešova věštírna“ o roce 2010

Dokončení ze strany 21

Zjistit dnes, jak prognóza konkrétně vznikala, je skoro nemožné. Pamětníci si to buď nepamatují, nebo pamatovat nechtějí. „Bylo to Valtrovo dílo a my jsme to jen trošku učesali,“ říká další tehdejší pracovník Prognostického ústavu a dnes český velvyslanec u OECD Karel Dyba. Podklady, analýzy a modely Komárkovi pravděpodobně dodávala většina výzkumníků ústavu, styl dokumentu je však skutečně nezaměnitelně komárkovský.

Do Rudého práva to nebylo Tajný text prognózy velmi rychle unikl do prostředí disentu. Zasloužil se o to paradoxně Karel Koecher, špion, který ve službách StB a KGB pronikl do americké CIA. Když byl v Americe odhalen a odsouzen, vyměnili ho Američané s Rusy v Berlíně za disidenta Ščaranského. Pro své reformní názory se stal československé rozvědce brzy nepohodlným a na přímou žádost Sovětů byl „uklizen“ právě do Prognostického ústavu. Jeho prostřednictvím získal prognózu signatář Charty 77 Václav Trojan, který ho znal z doby studií na matematickofyzikální fakultě. (Pravděpodobně však materiál paralelně unikl i jinými kanály.)

V prostředí disentu však prognóza příliš velký rozruch nevzbudila: „Materiál na publikování do Rudého práva to nebyl,“ říká Václav Trojan. „Bylo nám jasné, že v Prognostickém ústavu jsou lidi, kteří uvažují racionálně a jsou o krok kupředu. Ale šlo o lidi, kteří byli v úzkém kontaktu s ÚV a dalšími mocenskými strukturami a ve mně osobně nebudili příliš velkou důvěru.“ Podobně se na věc díval i o generaci mladší Vladimír Mlynář, později šéfredaktor Respektu a ministr: „Na tom bylo nejzajímavější, že to byl oficiální dokument. Ale nevzpomínám si, že by to někdo považoval za geniální, inspirující či nové. Forma vítězila nad obsahem.“

Hned v listopadu 1988 o prognóze psaly samizdatové Lidové noviny pod titulkem „Pozoruhodná analýza naší skutečnosti“. Anonymní článek vyzdvihuje obrovské množství čísel, „většinou velmi zarážejících a společnosti neznámých“, které materiál obsahuje, a také vyslovování názorů, „jež dosud oficiálními místy byly zatracovány jako revizionistické“.

Mnoho pozornosti prognóza nevyvolala ani v radikalizující se „šedé zóně“. „Debatovalo se o tom, ale že bychom si od toho slibovali příliš mnoho, to určitě ne,“ říká Petr Kučera, tehdejší novinář Svobodného slova a pozdější představitel Občanského fóra. „Nepovažovali jsme tehdy Prognostičák za místo, odkud by mělo přijít nějaké světlo.“ Podobně to vidí i Ivan Gabal, sociolog, jenž v roce 1989 spoluzaložil Kruh nezávislé inteligence, jedinou nedisidentskou organizaci, která se podílela na vzniku Občanského fóra: „Lidi z Prognosťáku jsme považovali za amatéry a žvanily. Když jsme v lednu 1989 udělali akademickou petici za propuštění Havla, tak oni se s výjimkou Ransdorfa podělali a nepodepsali - Klaus to tehdy odmítl Zemanovi. Když jsme pak otevřeně vystoupili s Kruhem nezávislé inteligence, oni se vesměs odtáhli, takže jsme je brali za režimisty.“

Kritiku si prognóza vysloužila i mezi ekonomy, kteří v 60. letech působili v týmu Oty Šika. „Bylo to dost poznamenáno komárkovským způsobem myšlení, akcent nebyl na systému, ale spíše na strukturálních změnách ekonomiky,“ říká Otakar Turek, který v Prognostickém ústavu tehdy pracoval. „Valtr v podstatě zůstal pořád centrálním plánovačem,“ myslí si další z reformních ekonomů 60. let Zdislav Šulc: „Kritizoval, jak se to dělá blbě, v tom ta prognóza měla hlavní cenu, ale pokud jde o řešení, tak to se pořád pohyboval v rámci centrálně plánované ekonomiky.“ Ideové odzbrojení Asi největší haló tak prognóza skutečně vyvolala v tehdejších mocenských strukturách. „Lidi o tom strašně mluvili, hodně to přispělo k ideovému odzbrojení strany a přiblížení státního aparátu normálnímu myšlení,“ říká dnes Valtr Komárek. Doložit tuto tezi nějakými dokumenty či svědectvími je však velmi obtížné. Záznamy z kuloárních diskusí v archivech nejsou a členové stranického aparátu, kteří poskytli historikům své vzpomínky, se o prognóze nezmiňují. Prognostický ústav ve svých nedávno vydaných pamětech zcela pominul i Lubomír Štrougal, který nad Komárkem držel ochranou ruku.

Prognostický ústav a jeho šéf nepochybně hráli důležitou roli v mocenských půtkách druhé poloviny 80. let, které doposud známe jen v hrubých obrysech. „Šlo o složitou hru různých zájmů, různých klik, seskupení a osob,“ říká dnes Valtr Komárek. „Zásadně prognózu podporoval Adamec a Štrougal, Jakeš se dlouho choval neutrálně, začal ji podporovat i Lenárt. Nejvíc na ni útočil ministr vnitra Obzina.“

Důležité bylo, že Komárek, který měl ambice stát se přestavbovým Šikem, demonstroval svou moc a nezávislost nekonvenční kádrovou politikou. Od vzniku ústavu v roce 1984 nabíral experty z řad nestraníků a komunistů vyloučených ze strany v normalizačních čistkách. Na konci 80. let si již troufal nabízet místa i disidentům a s některými z nich se také stýkal, jako například s ekonomkou Ritou Klímovou. Její syn Vladimír Mlynář si vzpomíná, jak jednou na začátku roku 1989 přišel domů a našel tam Komárka, který si nechával od Rity Klímové opravovat své anglické články a vystoupení. „Dal se se mnou do řeči, že to není možné, abych pracoval v kotelně, že mě vezme k sobě do ústavu. Já si myslel, že si dělá legraci,“ říká Mlynář. Komárek si ji ale nedělal, protože ve stejné době v ústavu zaměstnal i pozdějšího diplomata a ministra zahraničí Jaroslava Šedivého, který do té doby směl jen mýt okna. „Dvakrát či třikrát jsem usiloval o místo překladatele v ČKD nebo tak někde, ale když zjistili, co jsem zač, tak to nikdy nešlo,“ vzpomíná Šedivý. „Nevzali mě dokonce ani na místo topiče v Národním muzeu.“ Od 1. září 1989 však mohl nastoupit u Komárka a věnovat se své specializaci - mezinárodním vztahům.

V některých ohledech byl Komárek pro své podřízené dost nesnesitelný šéf. Tomáš Ježek a dnešní europoslanec za KSČM Miloslav Ransdorf popisují téměř stejnými slovy typickou ústavní poradu: „Byla vyhlášena na devátou, Komárek dorazil v deset. Řekl, že bude mluvit dvacet minut, ale mluvil čtyři hodiny. Bez přestávky na oběd vyhlásil diskusi. Třeba docent Kolanda zdvihl ruku a řekl: Valtře, ale v těch továrnách to vypadá jinak. Komárek mu nedal šanci argumentovat, pravil, že někteří soudruzi stále ještě nepochopili, a mluvil další hodiny.“ (Citováno z Ransdorfových pamětí Není všem dnům konec.)

„Povrchní pozorovatel by Komárka mohl označit za liberála,“ popisoval situaci v ústavu Tomáš Ježek v rozhovoru s Petrem Husákem. „Komárek totiž soustředil kolem sebe lidi a dával jim absolutní volnost. Ale ta absolutní volnost nepramenila z nějakého bytostného přesvědčení, z jeho filozofie a přístupu k životu. On byl prostě lajdák.“ Díky Komárkovu lajdáctví ovšem nemusel Ježek do ústavu chodit příliš často a mohl doma v klidu překládat Hayekovu Cestu do otroctví, která se v 90. letech stala biblí všech zastánců volného trhu a minimálních zásahů státu.

Lidský faktor Význam Souhrnné prognózy ČSSR do roku 2010 není třeba přeceňovat. Nepochybně ale přispěla k růstu kritického vědomí společnosti, které v listopadu 1989 vedlo ke zhroucení dosavadního politického systému.

Jako vize roku 2010 však Komárkova prognóza selhala na celé čáře. „V sociologickém rozměru byla zidealizovaná,“ říká dnes její autor, „nejtěžší totiž je prognózovat reakce lidského faktoru.“

V kontextu roku 1988 byl text Komárkovy prognózy velmi revoluční v tom, co říkal nikoli o 20 let vzdálené budoucnosti, ale o tehdejší současnosti Materiál na publikování do Rudého práva to nebyl. Bylo nám jasné, že v Prognostickém ústavu jsou lidi, kteří uvažují racionálně a jsou o krok kupředu. Ale šlo o lidi, kteří byli v úzkém kontaktu s ÚV a dalšími mocenskými strukturami. Václav Trojan bývalý disident

Komárek kritizoval, jak se to dělá blbě, v tom ta prognóza měla hlavní cenu, ale pokud jde o řešení, tak to se pořád pohyboval v rámci centrálně plánované ekonomiky Zdislav Šulc ekonom

O autorovi| PETR ZÍDEK, Autor (* 1971) je historik a redaktor přílohy Orientace

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...