Vydrží Kaddáfí, nebo padne? Těžko najít člověka, který by vsadil na jedno či druhé. Ale totéž se dalo říkat v polovině prosince 1989 o rumunském diktátoru Ceauseskovi. Jsou prostě situace, kdy legendy pohasínají a prognózy opřené o slovutné experty, zprávy tajných služeb i letité zkušenosti selhávají. A tady mohou mít Kaddáfí a Ceausescu cosi společného.
Kdo viděl televizní záběry, na kterých Kaddáfí tvrdil národu, že má vše pod kontrolou, nemohl si toho nevšimnout. Jak to, že vůdce libyjské revoluce, Africké unie a celého třetího světa sedí v jakémsi náklaďáku? Jak to, že si sám drží deštník? Jak to, že v exotické beranici vypadá spíše politováníhodně než hrozivě? Tak nějak přece vypadal Nicolae Ceausescu, když vyšel na balkon paláce, aby uklidnil bouřící se a tajnou policií masakrovaný lid – marně.
Našinec žijící v zajetí stereotypů je přesvědčen, že diktátoři mají dokonalé plány B. Že disponují speciálními gardami a kryty, že mají v podzemních garážích neprůstřelné mercedesy a na tajných letištích únikové trasy. Jenže když jsou ti lidé v úzkých, když se i dosud věrní obracejí proti nim, když je pak dopadnou, ukazuje se, že to může být i jinak. Že Kaddáfí nemluví z mercedesu, ale z náklaďáku.
Když vojáci dopadli Ceauseska a jeho ženu Elen, první pár v zemi působil téměř politováníhodně. Když byl souzen, bylo to v jakési ušmudlané školní třídě. A když byl vzápětí zastřelen, bylo to na jakémsi dvorku. Tím vůbec není řečeno, že stejně skončí i Kaddáfí. Tím je řečeno pouze tolik: jestli Kaddáfí opravdu skončí, může to vypadat podobně. V zemi, kterou diktátor ovládá 42 let a kde si zavázal kdekoho, nemá nikdo zájem, aby obšírný soudní proces rozkryl všechny detaily většinové komplicity s režimem.
