Středa 17. srpna 2022, svátek má Petra
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jako když se šťourají v nose

Česko

Soukromý strašák mužské onanie pomalu mizí v propadlišti dějin a společenské tabu ho bude brzy následovat

Osmdesát devět procent českých mužů v průzkumech připouští, že někdy masturbovalo. V onanii již dnešní sekularizovaná společnost nevidí žádný velký problém, stále více lidí je ochotno o ní hovořit při posezení s přáteli. A na mistrovství světa v onanii, které probíhá v Kodani právě dnes, mají Češi slibného reprezentanta.

Načapala vás někdy maminka, jak si ho honíte na záchodě, soudruhu desátníku? komediantsky se otázal vojín Gorecký velitele naší ložnice, poddůstojníka Šonky. Leželi jsme po večerce v oranžových pyžamech, psal se rok 1986 a vlastně jsme se v podzimním přijímači jaroměřských kasáren teprve seznamovali. Měsíc za zamřížovaným oknem šrafoval zelenkavé linoleum mezi palandami a čekaly nás dva roky, které prvorepublikový věrozvěst zdraví prospěšné onanie Bohuslav Brouk označuje za období sexuální nouze.

„Nenačapala, Gorecký!“ „To je bezvadná skrýš, co?“ vypointoval svůj šprým novopečený žák poddůstojnické školy a všichni jsme se v tmavozelených spacácích s úlevou a pochopením zasmáli. V rovině žertu se mezi chlapci i muži dá připustit ledacos i o vlastní masturbaci, a to dokonce před cizími. I když na to přímo řeč nikdy nepřišla, na vojně už se tak nějak předpokládalo, že s ní má zkušenost každý. S odlehčeností dnešního středního věku jsme se však o sebeukájení tenkrát nikdy otevřeně nebavili.

Odlehčená jsou po dvaceti letech i hesla kampaně masturbačního maratonu, který tento víkend probíhá na předměstí Kodaně. „Vezmi to do vlastních rukou!“ nabádá český tým výrobců přípravku pro zkvalitnění erekce, který v liberálním manifestu masturbace uvádí, že sebeuspokojování je „stáletrvající románek, který si v průběhu života prožívá každý z nás“. Proč ne?

Společenská tabu přežívají Společenské konverzaci zůstává v oblasti sexu stále méně zapovězených témat. Během 20. století, kdy západní civilizace prošla asi největší proměnou sexuální morálky v uplynulém miléniu, se předmanželský sex stal normou, na homosexuály dnes pohlíží svrchu jen zarputilí zpátečníci a při večeři můžete bez ostudy mluvit o antikoncepci či skupinovém sexu, třebaže jste ho sami nezažili. Průzkumy veřejného mínění provedené agenturou SC&C v březnu letošního roku uvádějí, že masturbace ovšem zůstává - alespoň mezi partnery - největším společenským tabu: čtyřicet šest procent mužů i žen se stydí o pohlavním sebeuspokojování před druhými mluvit. Přesto muži stále častěji považují masturbaci za přirozenou součást své sexuality: podle statistik ji provozuje 47 procent mužů v průměru dvakrát týdně, ba co víc, stále více procent se k ní také otevřeně hlásí. Častokrát i doslova, protože scéna z českého filmu Účastníci zájezdu, kde smíšená skupinka českých turistů u Jadranu provádí svůj „masturbační coming out“ a zvedne ruku, je v kraji skoro modelovým případem.

Když ovšem téměř polovina mužů v dotazníku připustí, že pravidelně onanuje, neznamená to, že by se kdysi nepřípustné téma automaticky stalo běžným předmětem hovoru. Společenská tabu totiž přežívají i dobu, kdy jejich původní příčiny zmizely. Přesto můžeme předpokládat, že už v další generaci přestane být mužská onanie zapovězeným předmětem hovoru, stejně jako se to v posledních letech stalo tématu antikoncepce či homosexuality.

„Národní ostuda, toho bych se bál nejvíc,“ říká osmadvacetiletý František Klimeš a nemá přitom na mysli skutečnost, že média tento měsíc zveřejnila jeho fotky jako českého favorita pro neoficiální mistrovství světa v masturbaci. Větší obavy má spíš z toho, že v dánských přeborech neuspěje. „Zklamal bych tak sám sebe,“ zamračí se ženatý otec tříletého kluka a v rámci tréninkové přípravy zodpovědně upije pomerančovou šťávu. „Hlavně mám strach z únavy, je to všechno o kondici. No které mistrovství světa se celé odehraje v jediném dni? I formule se přece jezdí na etapy,“ dodává František a od sponzorů, kteří vyráběji podpůrný prostředek pro erekci, u stolu vyzvídá, co si má vzít s sebou do kodaňské kabinky kromě ručníku. „Pro mě představuje nejlepší stimulaci moje žena,“ vysvětluje.

Svůj talent pro výdrž objevil už v páté třídě, kdy s „praktikujícími“ kamarády o onanii otevřeně mluvili - prý také díky liberální učitelce sexuální výchovy, kterou po sametové revoluci absolvovali v rámci hodin občanské nauky: „I později, když někdo přišel o panictví, jsme si to s klukama říkali. Co jsem se na základní škole naučil v hodinách sexuální výchovy, budu mít do konce života. Dalo nám to strašně moc i ohledně pohlavních nemocí a podobně.“

Informovanost o normálnosti onanie, které se kdysi hanlivě říkalo i sebeprznění nebo samohana, evidentně stoupá. Pouze 11 procent českých mužů dnes tvrdí, že nikdy neonanovali, přičemž ještě podle statistik z roku 1993 jich bylo 17 procent. Sexuologové upozorňují, že tito respondenti častěji patří do skupiny méně vzdělaných lidí z menších obcí a bývají starší 60 let.

„Pracuji v oboru od roku 1982 a za to čtvrtstoletí se toho skutečně hodně změnilo,“ říká sexuolog Petr Weiss a dodává vysvětlení: „Samozřejmě je to dílo osvěty po sametové revoluci, kdy nastal boom informovanosti. Tehdy jsme oproti Západu měli velké štěstí, že i v bulvárních novinách a časopisech vedli u nás sexuální poradny odborníci. Na rozdíl od nekompetentních poraden typu Tante Klara dostala česká mládež relevantní rady, a ne žádné pseudoinformace.“

I díky médiím považují dnes onanii za škodlivou pouze čtyři procenta českých mužů. Jako zlozvyk, který neškodí, ji pak bere necelá čtvrtina respondentů: „Masturbuje snad každý kluk, jen se o tom nemluví, snad jen kluci mezi sebou,“ vysvětluje například dubnové číslo českého teenagerovského měsíčníku Sweet17. „Nemusí ti proto připadat nevkusné či pohoršující, když se dozvíš, že někdo z tvých kamarádů či dokonce tvůj přítel masturbují. Buď k tomu tolerantní. Kluci obvykle masturbují i v období, kdy mají svou přítelkyni a žijí s ní pohlavním životem.“

„V páté třídě se jeden spolužák o přestávce před všema skoro chlubil, že si ho honí, a hned se to šířilo skoro jak lavina. A kdo chtěl být největší mazák, ten si otevřel Leo přímo při hodině,“ vzpomíná Šárka na 90. léta v pražské základní škole. Nejenže jsou dnes onanisté informovanější a otevřenější, ale s novými technologiemi se jim rozšířily i možnosti vizuální stimulace.

Pokračování na straně 20

Dokončení ze strany 19

Třiačtyřicetiletý otec čtyř dětí Jan Kopp dnes jen se smíchem vzpomíná, že kdysi onanoval nad komiksovou přílohou vycházející v 70. letech v magazínu Ahoj na sobotu. A skutečně - zatímco my jsme si tehdy se spolužáky po odpoledce půjčovali černobílé fotografie skupinového sexu a skupinově se pak ukájeli v bytě bez rodičů, stačí v 21. století zapnout barevné pornovideo nebo si vyťukat oblíbené akce na internetu. Záložák Gorecký, který kdysi dělal na masturbaci jen narážky, by se dnes asi divil, jak si například návštěvníci webových stránek onanie.cz otevřeně sdělují své zkušenosti: Onanují prý na nádraží, na hodině angličtiny, v tělocvičně, dokonce i v havířovském Tesku. Velká část z více než tří tisíc registrovaných, kteří vyplnili osobní dotazníky (nejčastějším návštěvníkům stránky je dnes mezi dvaceti a třiceti), se tu svěřuje, že kromě obvyklé postele nebo sprchy masturbují právě u osobního počítače. Ti nejnáruživější z generace papírových kapesníků mají navíc erotické klipy uložené přímo v mobilním telefonu, bez kterého se žádný školák nehne ani na krok.

I František Klimeš, který má tuhle sobotu každou promasturbovanou minutou získat jedno euro pro výzkumu HIV pozitivních v Dánsku (za každý jednotlivý orgasmus ještě 10 navrch), patří evidentně ke generaci, která už považuje svou autosexualitu za přirozenou věc. Vždyť sponzoři charitativní soutěže si ho vybrali při castingu, na který přišlo onanovat asi 240 lidí. „Zatím jsem se s negativními reakcemi nesetkal,“ říká Klimeš čtyři dny po své nominaci, „kolegové z práce to vzali úplně v pohodě.“ Strašáci s dlouhou rukou „Domnívám se, že masturbace není už dávno tabuizovaná, že se o ní mluví otevřeně. Alespoň ve své ordinaci jsem se nikdy nesetkal s tím (zejména u mužů), že by kdokoli byl překvapen otázkou, zda masturbuje, eventuálně jak často,“ říká sexuolog Petr Weiss a čte statistiky z posledního celonárodního průzkumu: „47 procent českých mužů prohlásilo, že masturbuje, a to v průměru 7,3krát měsíčně, čili téměř dvakrát týdně.“ Pokud se zajímáme o onanistické tabu, jsou ještě relevantnější mužské postoje k masturbaci: celých 72 procent ji v roce 2004 považovalo za přirozenou součást lidské sexuality.

„Z těch dat plyne, že česká společnost je v této oblasti - ostatně jako ve všech ostatních sexuálních oblastech od interrupce po mimomanželský styk - velice liberální a v mnoha oblastech nejliberálnější na světě,“ poukazuje sexuolog. „Domníváme se, že je to především proto, že je zdejší společnost nejvíce sekulární. V Česku je snad nejvyšší zastoupení ateistů vůbec.“

Aco je tedy ohledně onanie třeba vysvětlovat dnešním teenagerům na besedách, se kterými v rámci nepovinného předmětu sexuální výchova objíždí české školy? Prý zbytečná otázka: „U teenagerů už problémy týkající se onanie nejsou,“ říká Weiss.

Ani František Klimeš už se prý nesetkal s klasickými strašidly, která se vznášela ještě nad ložnicemi vojáků základní služby z 80. let. Přestože „chlupatých dlaní“, kterými dokázaly strašit ještě naše babičky, se ani ve škole nikdo nebál, setkával se člověk i s názory, že se onanií zhoršuje akné nebo že způsobuje impotenci. Každopádně ji nezřídka provázel záhadný pocit provinění. „Samozřejmě jsem to provozoval a provozuju,“ říká dnes třiatřicetiletý manažer Jiřík K., „ale ve školní době jsem měl nějak zakódováno v hlavě, že onanie je nezdravá, a měl jsem při tom vůči sobě výčitky.“

Když se mi spolužák Milan, se kterým jsme na základní škole brali vzácný německý erotický časopis Praline a chodili onanovat za město k potoku, svěřil, že se mu na penisu kolem žaludu dělají tečky, jež přičítal masturbačním aktům, také jsem nevěděl, jak mu to vyvrátit. Našim matkám o tom bránil mluvit stud a v dostupné brožuře Dospíváte v muže jsme se pouze dočetli, že „sebeukájení je zbytečné hraní s pohlavními orgány“. Otcové už od našich rodin odešli a za doktorem jít nešlo, protože Milanův strach spočíval právě v tom, že se na onanii přijde při lékařské prohlídce. Jeho obavy jistě pramenily z nedostatku informací, ale proč mají i dnes mladí lidé při onanii nastražené uši a bojí se, že budou přistiženi? „Poněvadž jim rodiče často říkají: Nehraj si s pinďourkem, protože se ti něco může stát,“ říká sexuolog Weiss. „Takové postoje ještě pořád přežívají v méně vzdělaných segmentech společnosti a také například u věřících.“

Právě náboženské přesvědčení je dodnes podle Weisse základní faktor umožňující restriktivitu sexuálních postojů vůbec. Zatímco z egyptského i řeckého starověku se dochovalo mnoho zobrazení masturbace (a minimálně jedna historka o veřejně onanujícím Diogenovi), křesťanský teolog Tomáš Akvinský považoval sebeukájení za nejhorší smilstvo. V 18. a 19. století byly ovšem církevní restrikce výrazně podpořeny pseudovědeckými teoriemi, které doporučovaly léčení, ba přímo vymítání onanie způsoby, jež musely traumatizovat celé generace mladíků, nucených převazovat si před spaním penis šátkem, navlékat si rukavice s ostny, uvazovat si noční košili u kotníků, popřípadě si nasazovat mužskou obdobu pásů cudnosti.

Ještě Ottův slovník naučný definuje onanii jako „zlo, jež vyvolati může i těžké psychózy“, a doktor Batista, později bohatě citovaný spisovatelem Bohumilem Hrabalem, dokázal svým varovným spiskem generaci našich pradědů řádně vyděsit. „Po přečtení jeho kapitoly O následcích onanie musela většina mít opravdu černé sny a výčitky svědomí,“ uvádí sexuolog Kamil Janiš, který na kongresu v Pardubicích citoval Batistovy archaické pasáže o tom, že „takto prostopášnému dítěti ani nelze dospěti v muže, hlas pozbývá zvučnosti a později nedostaví se ani síly ke vzrůstu vousů“. Postmasturbační pocit provinění líčí ještě čtrnáctiletý student Karel Čapek, když mluví o „nesmazatelném cejchu vášně“.

V nastupujícím 20. století, kdy pohled na masturbaci proměnila psychoanalýza, Kinseyho zpráva a v Čechách obdivuhodný Broukův Autosexualismus a psychoerotismus, provázely ovšem sebeukájení dál pocity nepatřičnosti: „Mnoho lidí starších a méně informovaných v oblasti sexuality má dodnes problémy o tom mluvit, respektive stále mají ještě pocit, že je to něco neslušného. Ale ve skutečnosti, jak už z těch dat plyne, i oni vědí, že je masturbace přirozená,“ říká Weiss.

Zdá se, že vedle náboženských strašáků může u adolescentů sekularizované společnosti tabu udržovat při životě i přirozená mladická rivalita a soutěživost.

„Myslím, že tenkrát jsme se před ostatníma styděli hlavně za to, že nám vlastně nic jiného než onanie nezbývá, protože alespoň do druháku souložil podle mýho z kluků jen málokdo,“ vzpomíná na atmosféru gymnázia Robert. Mimoděk tak potvrzuje Broukův poznatek, že masturbace není specificky svázána s žádnou epochou nebo etnikem. Velice podobnou odpověď totiž zaznamenal sexuolog Malinowski u domorodců v Melanésii: „Jen idiot (tonagowa) onanuje. Je to veliká hanba, neboť potom víme, že žádná žena s ním nechce souložit. Muž, který si takhle počíná, nemůže získat žádnou ženu.“ Pod vlivem smečky Tady je vzhledem k tabu možná ještě hlouběji zakopaný pes, mocnější než vliv církve i pseudovědeckých bludů. Před skupinou soutěživých a vnitřně si nejistých pubescentů zůstává totiž mnohdy obtížné „handicap“ ukájení přiznat. A mnozí dospívající muži tak činí jen pod tlakem „smečky“, který právě může mít i milosrdnou podobu odlehčené konverzace: „Tenkrát na gymplu někdo přišel s historkou, že v Praze vykupujou semeno, které se používá do kosmetických prostředků, což nám všem připadalo jako strašně výhodný způsob obživy,“ vzpomíná právník Robert. „A přišla samozřejmě řeč na onanii, protože tenkrát jsme četli od Styrona tu Sophiinu volbu, kde se o užitečnosti mužskýho semene na pleť taky nějak mluvilo. A kluci se přitom tak různě uculovali a utahovali si jeden z druhýho, že jakou hodnotu vlastně splachujou do záchodu. Až se nakonec vyhecovalo hlasování, že kdo onanuje, ať zvedne ruku. Drtivá většina to tenkrát veřejně přiznala a nakonec se říkalo, že ten, kdo nezved ruku, ten onanuje pětkrát denně,“ dodává Robert. O podobných zkušenostech ovšem referují dodnes účastníci abiturientských srazů i pracovních večírků a filmově je zachytil i snímek Účastníci zájezdu, který není v uplynulé dekádě jediným českým filmem, který onanii reflektuje (dalšími jsou např. Pupendo a Václav).

Někteří odborníci uvádějí, že v době, kdy jsou lidé zaplavováni informacemi o rizicích partnerského vztahu (v 80. letech přinutila epidemie HIV i komunistické úřady v Československu provést otevřenější průzkumy lidské sexuality), se zájem o autoerotiku automaticky zvyšuje. Aktuálnost sebeukájení však v informačním věku nutně provází detabuizace, známá i z ostatních sfér lidské sexuality.

„Jestli tady tabu onanie skutečně ještě je, dlouho podle mého nezůstane,“ předpovídá Jiří Vykydal, jeden z manažerů týmu Clavin, který o tomto víkendu vyslal českého „reprezentanta“ do Kodaně. „Stejně jako před dvaceti lety mohla být tabuizovaná antikoncepce nebo homosexualita, a dneska se o tom normálně mluví, tak padne stejně brzy i onanie.“

Jak dlouho tedy bude trvat, než všeobecné povědomí o normálnosti onanie definitivně prolomí zapovězenost tématu? Skutečně to můžeme odhadovat na jednu generaci. „Pro moje rodiče bylo nemyslitelné, aby se vůbec mluvilo o tom, že se někdo ubzdil, takže onanie jako téma hovoru nepřipadalo u nás doma vůbec v úvahu, natož aby se k ní někdo ve společnosti přiznával,“ říká dnes čtyřiatřicetiletý marketingový manažer Jan Bořický. Zatímco v kruhu přátel jako žák základní školy o své autoerotice mluvil a o prázdninách ji s kamarády po surfování na vltavské nádrži Orlík také skupinově provozoval, dodnes by se styděl nakupovat v sexshopu, půjčit si ve videopůjčovně pornokazetu nebo si v trafice říct o erotický časopis.

Každý respondent naší společenské mikrosondy vlastně nakonec působí jako jedinečná směs cudnosti, předsudků, liberálních postojů i individuálních zkušeností, ze kterých je ošidné míru tabuizace sexuálních témat generalizovat. I zralý a liberální čtyřicátník Petr „Komár“ Soudek sice rád vzpomíná, jak v přístolní společnosti u vinohradských Jirásků rozvíjeli v 80. letech teorii vysněné masturbační komory, ale o běžném sexu se ženami se už prý tak otevřeně nemluvilo: „To už nebyla otázka tabu, ale slušnosti,“ vysvětluje veterán, který už dávno nemá zapotřebí soutěžit v rámci klukovských „smeček“. Když se spolu snažíme najít generační přelomy onanie a cudnosti, docházíme ale pouze k tomu, že Petr své rodiče nikdy neviděl nahé. Před vlastními dětmi již tak zdrženlivý není.

Právě v souvislosti s lidskou slušností a intimitou odborníci ovšem podotýkají, že postupné odtabuizování lidské sexuality má ohledně sebeukájení svoje meze. Ani v liberální, ateistické a sexuálně tolerantní společnosti není zkrátka potřeba všechno vytrubovat do světa: „Někdy se na mě učitelé a vychovatelé obracejí s tím, co mají dělat, když dítě masturbuje - třeba při odpoledním spánku v mateřských školách je to velmi časté,“ vysvětluje Weiss. „Říkám jim: Veďte děti k tomu, že masturbace je naprosto normální projev, ale je to něco jako šťourání v nose. Když si člověk potřebuje vyčistit nos, tak to taky nedělá na veřejnosti a uchyluje se do ústraní. Úplně stejné je to s masturbací.“

***

Během 20. století, kdy západní civilizace prošla největší proměnou sexuální morálky, se předmanželský sex stal normou, na homosexuály pohlížejí svrchu jen zpátečníci a při večeři můžete mluvit o antikoncepci či skupinovém sexu V 18. a 19. století byly církevní restrikce výrazně podpořeny pseudovědeckými teoriemi, které doporučovaly léčení, ba přímo vymítání onanie způsoby, jež musely traumatizovat celé generace

Masturbace už dávno není tabuizovaná. Alespoň v ordinaci jsem se nikdy nesetkal s tím (zejména u mužů), že by někdo byl překvapen otázkou, zda onanuje, eventuálně jak často. Petr Weiss sexuolog

Tenkrát na gymplu někdo přišel s historkou, že v Praze vykupujou semeno, které se používá do kosmetických prostředků, což nám všem připadalo jako strašně výhodný způsob obživy Robert právník

O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktorem Orientace

Autor:

Porucha imunity je první známka, že je v našem životě něco špatně, říká lékařka

Premium Lidí s poruchami imunity přibývá. Příčinou je často špatný životní styl, což vede k vážným nemocem, třeba k rakovině....

Bude hůř. Považuji za férové sdělit to divákům předem, přiznal šéf ČT

Premium Inflace, energie, válka na Ukrajině a k tomu nízké koncesionářské poplatky. Současná situace postihla i Českou...

První díl rozhovoru s Shopaholicadel: Práci neseženu, každý den můžu umřít!

Premium Rozhovorům se dlouho úspěšně vyhýbala, nyní ale udělala výjimku a Expresu poskytla exkluzivní sondu do své duše....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat