* LN Na cestě vypráví o páru, který se vzájemně odcizí kvůli mužově konverzi k asketickému islámskému směru wahhábí. Na tiskovce na Berlinale váš film vyvolal i jednu dost negativní reakci. Stává se vám to často?
Ne, ten chlápek byla jednorázová „nehoda“. Film byl velmi dobře přijatý v Bosně i na festivalech a zakoupilo ho mnoho distributorů, protože zřejmě cítili, že vyvolá pozitivní odezvu. Nacházejí si ke mně cestu různé zajímavé interpretace, to mám ráda. V Na cestě si dvě postavy zvolí dva extrémně odlišné přístupy k životu; někdo se ztotožní s tím jejím, někdo s jeho, takhle začíná diskuse. V Bosně se o tom filmu hodně mluvilo mezi lidmi, v televizi i u kulatých stolů a jeho téma se tak dostalo na světlo. Předtím ho lidé zametali pod koberec, dělali, jako kdyby mezi námi wahhábci nežili.
* LN Jak se vám podařilo natáčet v opravdové mešitě?
Právě do téhle mešity chodí většina wahhábců. Nejdřív nás tam nechtěli, protože si stejně jako většina věřících, kteří navštěvují bohoslužby, mysleli, že jim lidé od filmu naruší každodenní rutinu. Což je taky pravda. Ale vysvětlila jsem jim, že je důležité, aby se otevřeli venkovnímu světu, stejně jako je důležité, aby se svět otevřel jim. To je podle mě jádro toho filmu: pochopit druhou stranu, nenazírat na ni s předsudky, neposuzovat ji černobíle. Nakonec nám točit dovolili, ale protože se muslimové modlí pětkrát denně, museli jsme pořád courat ven a zase zpátky.
* LN Jak jste našla představitele ústředního páru?
Oba jsou docela slavní chorvatští herci. Nejdřív jsem hledala v Bosně, teprve pak u sousedů, trvalo to dlouho. Když jsem vybrala několik kandidátů na hlavní mužskou roli, uspořádala jsem s nimi herecké dílny na témata ticho a klauniáda. To druhé ve filmu moc poznat není, ale cítila jsem, že pro herce je důležité otevřít se, a právě tohle klauni umějí. Když dílny skončily, věděla jsem, kteří jsou ti praví.
* LN Se svým celovečerním debutem Grbavica jste v roce 2006 zvítězila na Berlinale. Nedostala jste strach, že jste dokázala příliš mnoho příliš brzo?
Ne, byla jsem šťastná. Ke Grbavici to přitáhlo o hodně víc pozornosti. Ceny jsou super, ale kvůli nim filmy netočím; beru je spíš jako nástroj, jak zajistit, aby i umělecké filmy měly výraznou propagaci, kterou nezastíní reklama na hollywoodské velkoprodukce. I druhý film jsem natočila z vnitřní motivace a touhy, aby ho vidělo co nejvíc lidí. Jestli něco vyhraje, nebo ne, z něj lepší ani horší film neudělá.
* LN Pro někoho jsou vaše snímky jediné bosenské filmy, které znají. Založila jste také uměleckou skupinu Deblokada. Cítíte se být vůdkyní bosenské filmové scény?
Ani ne, prostě v Bosně pracuju a jsou tam i jiní lidé, kteří tvoří podobně – nezávisle, bez napojení na politickou scénu, zato s kontakty v EU. Jiní autoři fungují zase jinak. Myslím i na mladší generaci: jsem ráda, že uvidí, že je možné být nezávislý a udržet si vlastní integritu. Jako studenti jsme si mysleli, že musíme počkat, až nám pomůže stát, nebo pracovat pro televizi či filmové studio, abychom mohli točit. Možná jsem tedy šla příkladem, ale jako vůdkyně se necítím.
* LN Dostala jste klíč od Sarajeva, což se jinak stává spíš zasloužilým umělcům před smrtí...
Dostala jsem ho za Grbavicu, ale ještě spíš za to, že pomohla změnit bosenské zákony. Díky ní jsou ženy znásilněné u nás za války chápány jako oběti válečných zločinů.
* LN Kde jste byla během obléhání Sarajeva?
Skoro celou dobu tam. Pak jsem potkala Petera Schumanna z loutkového divadla Bread & Puppet. V roce 1995 mě na půl roku pozval na svou loutkářskou farmu, kde jsme udělali představení o Bosně. Bylo pro mě důležité vyjádřit své zážitky. Domů jsem se vrátila ještě před koncem války, protože jsem tam měla rodinu a přítele.
* LN Měla jste ve Varech čas setkat se s Mirjanou Karanovićovou, která hrála v obou vašich filmech a na festivalu seděla v hlavní porotě?
Ano, viděly jsme se, když jsme společně uvedly Na cestě v plném Velkém sále. To byla krásná, neuvěřitelná zkušenost.
