S Bohem, moji přátelé z ovzduší školy! S Bohem, milá Praho - velký světe - s Bohem, mé vzdušné zámky!
Tímto hořkým zvoláním se v roce 1785 ve svém deníku loučil dvacetiletý Jakub Jan Ryba se svým téměř pětiletým působením v Praze. Zde nejprve studoval v piaristickém gymnáziu a hojně navštěvoval koncerty klasických mistrů, opisoval jejich skladby a sám i komponoval svá první díla.
Měla velký ohlas a Ryba si jimi slušně vydělával.
A najednou tohle. Otcův dopis informující o uvolněném učitelském místě v Nepomuku, ukončený přáním „ucházej se o něj“. Mladý nadšenec hltající atmosféru kosmopolitní Prahy chvíli váhá, pak se však podvoluje otcovské autoritě a vrací se domů. Natrvalo. Vstupuje tím do nové a zároveň i poslední etapy svého života: stává se kantorem. Hudebník od kolébky Jakub Jan Ryba se narodil 26. října 1765. Jeho rodné jméno znělo Jakub Šimon, při biřmování přijal ještě jméno Jan. Byl miláčkem svých rodičů, protože jejich prvorozené dítě brzy po porodu zemřelo. Od útlého věku bylo jasné, že v malém Jakubu Janovi dřímá talent. Zajímal se o noty, učaroval mu zvuk varhan, nakonec však přilnul k houslím. V denících se svěřuje, že je měl tak rád, že je líbal, objímal, usínal s nimi a několikrát v týdnu je i myl.
Opravdu vážně se hudbě začal věnovat malý Ryba, když mu bylo sedm. Brzy začal pronikat i do tajemství kontrapunktu a kompozice. Když v roce 1780 nastoupil na rakouský trůn císař Josef II., zavedl v říši přísná germanizační nařízení. Patnáctiletý Ryba však německy neuměl. Přihlásil se ke studiu do Prahy do piaristického gymnázia. Prahu hltal plnými doušky. Se svými spolužáky založil smyčcové kvarteto, v kostele u svatého Salvátora působil jeden čas jako varhaník. A najednou píše otec...
Když se Ryba vrátil z Prahy domů, dozvěděl se, že místo v Nepomuku je
j i ž obsazeno. Nastupuje tedy jako pomocný učitel ve škole v Mníšku pod Brdy, na začátku roku 1788 je úředně povolán jako náhrada za nemocného učitele do Rožmitálu pod Třemšínem. Smiřuje se s tím, že jeho „vzdušné zámky“ jsou jednou provždy zničeny, a na novou kapitolu svého života hledí s nadějí.
„I v malém městě lze dokázat něco prospěšného,“ píše si k tomu. Krátce na to se žení. S manželkou Annou zplodil 13 dětí, z nichž však šest zemřelo v útlém věku. Skládá písně, skladby pro bohoslužby, většinu z nich i od varhan provozuje.
Brzy se dostavují první problémy. Povinná školní docházka platí pár let a mnoho místních lidí si na ni ne a ne zvyknout. Ryba však chce vyučovat podle nových metod, vybavit děti více do života. Vyučuje však na škole zřízené církví a jeho metody jsou brzy trnem v oku místnímu faráři, páteru Kašparu Zacharovi. Brzy se oba muži dostanou do sporu o způsob vedení výuky, který se táhne plných sedm let. Sváry sugestivně líčí televizní inscenace „Noc pastýřů“, kde v hlavních rolích září Josef Abrhám a Radovan Lukavský.
Krajský školní komisař Starka, který má spor rozhodnout, dává Rybovi za pravdu, a tak se mu Zachar mstí jinak. V době rostoucích cen tvoří významnou část Rybových výdělků příjmy z hraní na církevních akcích. Farář Zachar je však stanovuje schválně tak, aby se časově kryly s dobou, kdy musí Ryba učit. Ten se tak propadává do finanční tísně, které se snaží čelit úmornou prací až na pokraj vyčerpání, což se negativně projevuje na jeho zdraví, v pocitech úzkostí a v depresích.
Jeho situace se zdá bezvýchodná, a tak Ryba sáhne po radikálním řešení. V sobotu 8. dubna 1815 časně ráno vstává a odchází jako obvykle na ranní mši do kostela Povýšení sv. Kříže. Domů už se nevrací, za několik dní jej sousedé nacházejí v lese s podřezaným zápěstím a hrdlem. Vedle něj leží Senekova kniha De tranquillitate animi (O klidu duše).
Reakce sousedů je příkrá. Sebevrah přece nemůže být pohřben na hřbitově. Nedochoval se po něm ani žádný portrét, proto se dodnes můžeme jen dohadovat, jak ve skutečnosti vypadal.
Skladatel odpočívá v zemi hned přímo naproti rožmitálskému kostelu. Tedy místu, kde poprvé zahrál svoji slavnou mši, díky níž navždy vstoupil do lidských srdcí.
