Rockových písní, které by opěvovaly moderní výtvarné umělce, není mnoho. A to přesto, že ne nepodstatné procento rockových hudebníků studovalo na výtvarných školách. Jedinou výjimkou je Andy Warhol. Tomu jsou věnovány nejen písně, ale celá alba, a navíc se zapletl se skupinou The Velvet Underground. O ní se s oblibou říká, že každý z jejích posluchačů založil vlastní skupinu. To je asi přehnané, ale mezi její fanoušky určitě patřil Jonathan Ritchman, skladatel a zpěvák The Modern Lovers.
Na prvním albu téhle protopunkové skupiny, produkované velvetovským Johnem Calem, najdeme i píseň nazvanou Pablo Picasso. Je to zvláštní pocta velkému malíři. Místo přínosu pro moderní umění si Ritchman na Picassovi cení jeho schopnosti balit holky.
Kubismus nekubismus, touha po opačném pohlaví je zkrátka základní motivací rocku. Supersamce Picassa žádná holka neposlala do háje, jak se to stává frustrovanému skladatelovi písně. Podařil se mu zde jeden z nejoriginálnějších rýmů anglického jazyka: „Pablo Picasso / never got called an asshole.“ Jestli se někde inteligentně potkalo vysoké s nízkým, tak právě tady. Valivá písnička na tři akordy trvá skoro čtyři a půl minuty. Je ještě delší než zdánlivě nekonečná a pouze dvouakordová titulní píseň alba The Roadrunner. Ta je o tom, jak se jede autem. Dlouho.
