Christopher McCandless to před patnácti lety udělal. Jaké to bylo, nám zprostředkuje film Útěk do divočiny, který natočil Sean Penn.
V dobách, které popisuje ve svých knihách Jack London, bylo celkem běžné sbalit si bágl, odjet kamsi do divočiny a živit se tím, co příroda nabídne. Život Christophera McCandlesse Londonovy dobrodružné příběhy připomíná, přestože se odehrál na sklonku dvacátého století.
Christopher McCandless ve dvaadvaceti letech dokončil vysokou školu, patřil k nadaným studentům a jeho rodina očekávala, že bude ve studiu pokračovat na některé z prestižních univerzit. Místo toho zničil své doklady, rozstříhal platební karty a jen s batohem vyrazil z Jižní Dakoty přes Kalifornii a dál na sever, aby dobyl aljašskou divočinu. Na cestě strávil přes dva roky. Jeho deníkové zápisky posloužily jako základ knihy Jona Krakauera Útěk do divočiny, podle níž Sean Penn natočil sugestivní a velmi pocitový film.
Přestože se hlavní hrdina na cestě setkává se spoustou lidí a prožívá dramatické chvíle, filmu nedominují události, ale pocity. Až obdivuhodně podmanivě se podařilo filmovými prostředky vyjádřit, co člověk na takové cestě cítí, co ho pohání vpřed, proč už to dávno nezabalil a nevrátil se domů a proč mrzne v nekonečné pustině.
Sean Penn skládá filmové vyprávění ze tří vrstev. V té dějové, která zabere největší část filmu, sledujeme dvouleté putování hlavního hrdiny, všechna jeho setkání s lidmi „na cestě“ a cestovatelské peripetie. Druhá, nijak obsáhlá, rovina filmu se věnuje tomu, co se odehrává doma poté, co Christopher odešel, aniž by komukoli cokoli řekl. Jeho odchod byl demonstrativním vzdorem proti prázdnotě životů rodičů, typických vzorných amerických občanů. Celý film pak rámují události z aljašského pobytu, které se vracejí jako refrén. Chris prožil v divoké přírodě skoro sto dvacet dní, jedl jen to, co sám ulovil nebo našel v lese. Přebýval ve vraku starého autobusu, který se v pustině vzal pámbů ví odkud. Tohle zhmotnění civilizace stojí mimochodem na aljašských pláních dodnes.
Přímo v něm sice štáb Seana Penna nenatáčel, ale pohyboval se na autentických místech ve snaze zachytit Christopherovo putování tak, jak skutečně vypadalo. To se daří i díky talentovanému Emilu Hirschovi, kterého režisér obsadil do hlavní role. Mladý herec vzal roli jako výzvu, přesně pochopil, oč Chrisovi šlo, a díky jeho civilní interpretaci na hranici autentického prožitku můžeme touto iniciační cestou projít spolu s ním.
Navzdory potenciálu dobrodružného příběhu se Útěk do divočiny vydává možná méně atraktivně, ale o to hodnotnější meditativní cestou. Je to film, který se neustále ptá. Našel Chris sám sebe? Byl to hazardér, naivní snílek, hrdina, nebo tragicky vykořeněný mladík? Má něco takového dnes smysl? A jaký život má dnes vůbec smysl?
Útěk do divočiny občas nabídne i odpověď. Obdivuhodně se ale vyhýbá instantnímu mudrování stejně jako „propagačním“ záběrům přírody. Drama člověka, který se chtěl porvat sám se sebou a s celým světem, se nese v rytmu hudby Eddieho Veddera z Pearl Jam. Při jeho sledování je člověku dobře na duši: může za to dobrý film, takřka neuvěřitelný příběh osobitého člověka a také radost z toho, že tu cestu podnikl někdo za nás.
***
HODNOCENÍ LN ****
Útěk do divočiny (Into the Wild)
USA 2007
Scénář a režie: Sean Penn
Kamera: Eric Gautier
Hudba: Michael Brook, Eddie Vedder
Hrají: Emile Hirsch, William Hurt, Marcia Gay Hardenová, Hal Holbrook, Catherine Keenerová
Distribuce v ČR: Bontonfilm
Premiéra: 24. 3. 2008
