Ty ze čtenářů, kterým Jamrtál snad připomíná jakousi dospěláckou obdobu Foglarových Stínadel nebo meyrinkovského židovského ghetta, v místní hospodě U Možných ale rychle vyvedou z omylu. „Slejzáte se na nás Jamrtálský jak švábi na pivo, chodíte sem, umělci zasraný, jak do opery,“ volá Aki Kababa, kluk z děcáku, jak na svou budoucí lásku Annu, tak jako by i na nás čtenáře. Povídky jamrtálské totiž nejsou žádnou romantizující selankou zmaru, ale novelou o vykloubených osudech, za něž mohou blátivé ulice a smradlavé průchody Jamrtálu nakonec méně než estébácký práskač Drha, prahnoucí po výjezdní doložce za každou cenu, než charaktery lámající normalizace. Prozaický debut Mileny Slavické je o outsiderství v různých podobách a o tom, že na rozdíl od lásek z dospělosti jsou s námi hrůzy z dětství napořád.
Hlavními postavami autorčina nuselského příběhu jsou kromě Akiho kamarád Bavor a přítelkyně Anna se synkem Alim. Aki vyrostl v děcáku a pár let na svobodě s tetou přerval pasťák za krádež, ke které Akiho s Bavorem ještě jako kluky navedl z touhy po pomstě domovník Drha. Komunisti Drhovi sebrali dům, a tak se mstí na Bavorovi, synovi velitele lidových milicí. Aki putuje za krádež do pasťáku, Bavor díky otci, kterého nesnáší, jen do Pardubic na učňák. Když se Bavor s Akim po pár letech opět scházejí, je to většinou v hospodě U Možných, kde jamrtálští štamgasti „sedávali v koutě hospodského sálu, aby je nebylo vidět okny z ulice, aby je nespatřilo slunce ani hvězdy, ani orgány VB, ani jaré oko Boha“.
Myš, smysl života Tady Aki s Bavorem potkávají Annu, která sem chodí se svými spolužáky z výtvarné školy. U Možných je totiž splín a beznaděj nejčernější a Anna sní o velkém umění. Pracuje nakonec jako návrhářka etiket mléčných výrobků a Bavor s Akim jako pomocné síly v podniku Sady, lesy a zahradnictví. Zatímco nad vodou je drží kapela Aurora, kde Bavor zpívá a Aki hraje na bubny, Annin smysl života je malý Ali, syn jednoho nebo druhého. Jinak je stejně jako Aki s Bavorem sama. Annini rodiče emigrovali, když jí bylo šestnáct, do Švýcarska. Telefonní hovory, které s rodiči Anna vede, patří v knize k nejpůsobivějším momentům.
Děj novely neplyne lineárně, ale hopsá v přískocích tam a zpět rozdělený na kapitoly pojmenované po hlavních hrdinech. Osudy Akiho, Bavora, Anny a Aliho tak čtenář sleduje částečně odděleně a z jejich perspektivy, příběh se skládá postupně a na přeskáčku a mnohé z něj zůstává tajemstvím až do konce. Třeba kdo byl doopravdy Aliho otec a jestli to všechno mohlo dopadnout nějak jinak, nebo to právě k onomu nešťastnému konci celé směřovalo od samého začátku. A proč vůbec? Kvůli nedostatku lásky? Nebo je na vině jen normalizace? Nakonec to má ze všech nejlépe srovnané devítiletý Ali. V diagnostickém ústavu i ve škole je otloukánkem, ale přesně ví, co má pro něj v životě největší hodnotu. Zazi. Bílá laboratorní myška. Annu bolí vztah s Akim, Bavora celá Praha, jejíž normalizační ubohost vyzpívává na koncertech s Aurorou.
V Jamrtálu - údolí smutku, jak mu místní říkají, se ostatně daří málokomu, a Slavická přestože napsala především silnou novelu o zmarněných šancích, vytvořila také působivý portrét jedné pražské čtvrti. Dokázala v něm to, co je v próze možná nejtěžší. Vytvořit přesvědčivý svět, který realitu vystihuje, aniž ji musí nutně napodobovat.
Milena Slavická: Povídky jamrtálské
Torst, 2010, 144 stran
Autorka je spisovatelka (Výjimečný debut Mileny Slavické recenzovala již Karolina Jirkalová.
My se ke knize vracíme, protože se domníváme, že si to zaslouží.)
