Jan Borna (1960), režisér Divadla v Dlouhé, knižně debutoval básnickou sbírkou Malé prosby (2005), po níž následovala kniha Veselá čekárna (2006). Nyní nakladatelství dybbuk publikovalo autorovu třetí sbírku.
Básník se uvedl v předchozích knihách jako sympatický glosátor vlastního života a také svého nejbližšího okolí. Texty těchto sbírek byly nejen lapidární, ale často i vtipné - respektive sympatické tím, že nelehká autorova životní situace byla popisována s nadhledem. Snaha o totéž nechybí ani v nové knize: „Proklínám svůj invalidní vozík!/ Ostatní mají vždycky/ lepší, lehčí a rychlejší než já./ Alespoň z kopce se snažím předjíždět,/ krouhám zatáčky a řvu: ,Pozóóór!'“ To, co ale předtím působilo lehce, jako by bylo řečeno „jen tak mimochodem“, je nyní hodně urputné. Už ne civilnost, ale snaha o civilnost. Už ne tichý smích, ale prvoplánovost a laciná vulgárnost. Ze zábavně moudrého klauna je jen pitvořící se šašek. Tak je tomu třeba v básni o záznamníku: „Prosím,/ po vzlyknutí si můžete zanechat vzkaz,/ slibuji,/ že vám ho vyřídím.“ Jako by se něco zaseklo a Jan Borna nemohl přestat chrlit a vydávat: „Tak jsem uvěřil tomu,/ že jsem básníkem./ Čtu si svoje moudré verše/ a chce se mi krkat a prdět./ Podzim prosakuje zdí,/ tlení se valí s nadějí jara,/ jablka přátel padají nedozrálá.// Vizionáři si na prdel nevidí.“ Daleko lepší je ovšem zbytečně nepředjíždět a přitom nepovykovat - a hlavně si neplést krkání a prdění s psaním moudrých veršů.
HODNOCENÍ LN ***
