Zkuste si prosím po těch bohatých svátcích sestavit televizní program, jaký by se vám nejvíc líbil. Možná jste se kdysi při TV zamilovali. Nebo rozhodli podnikat.
Či vyrazit do světa.
Připomeňte si ten program, a bude jen a jen pro vás.
Já jsem o vánočním svatvečeru zmeškal všechny spoje, a tak jsem musel za maminkou vyrazit pěšky. Z Hradce Králové do Holic. Bratru patnáct kilometrů. Mrzlo jen praštělo. Silnice zářila jako stříbrná stuha. Hluboké lesy podél cesty prosvícené měsícem. Zdálo se mi, že tu a tam zahlédnu zvědavou srnu, která se diví chvátajícímu, zcela opuštěnému mladíkovi, který klapotem polobotek ruší noční klid. Když jsem vyrazil, z otevřených oken na Novém Hradci jsem slyšel hlášení: „Antonín Dvořák, Rusalka.“ Rozhodl jsem se, že alespoň konec přenosu musím stihnout s mámou. Protože ta zbožňovala Beno Blachuta a všechny skvělé zpěváky. Napůl cesty v Býšti byla opera uprostřed, ve Chvojenci všechno plesalo. Když jsem dobíhal k maminčině domečku, zpíval princ Bílá moje lani. Měsíc to viděl. Maminka vyšla na zasněžené zápraží a šťastně mě přivítala: „Tak Ježíšek přece jen přišel!“ Pusťte si taky svou soukromou televizi.
