Inscenace bruselského operního domu jde proti současnému proudu situovat operu do co nejaktuálnějšího prostředí, jako tomu bylo třeba v případě loňského nastudování Dvořákovy Rusalky, v níž titulní postava vystupuje jako bruselská prostitutka a Vodník majitel pornoshopu. Předchozí bruselská Káťa, inscenovaná před deseti lety, se odehrávala na polorozpadlém sovětském sídlišti s protagonisty, kteří očividně šili u vietnamských trhovců.
Nová bruselská Káťa je nadčasová Janáček si sice vybral jako námět dílo ruského divadelního klasika Alexandra Ostrovského Bouře, ale z omšelého dramatu z nevolnického Ruska z něj kromě ruských jmen a hudebního motivu ruské trojky zbylo pramálo. V Janáčkově díle je Káťa Kabanová (1921) první ze série posledních čtyř oper věnovaných velkým životním tématům. Je ódou na svobodu lásky, nepochybně inspirovanou milostným přátelstvím s mladou Kamilou Stösslovou.
Janáček měl v té době důvod i k profesionální spokojenosti, když po letech odmítání se jeho jevištní díla začala hrát nejen v Brně, ale i ve Vídni a Praze – i když tam s potupnými úpravami, které měly jeho náročné kusy přiblížit vkusu konvenčního posluchače. Opera vášně a osudu: první tóny v naprosté tmě Německá divadelní režisérka Andrea Brethová pojala představení jako tragédii nešťastné lásky ve špatnou chvíli a na špatném místě. Drama dívky, která se vzepře svému okolí a konvencím, ale nakonec neunese důsledky své volby, se odehrává v těžko identifikovatelném prostředí.
Scéně dominuje strouha rychle tekoucí vody, Volha v Ostrovského textu, ale spíš symbol rychlého toku událostí směřujících jaksi nevyhnutelně k smrti. První tóny předehry, která patří k dramaticky vůbec nejsilnějším ouverturám pro operu kdy napsaným, zaznívají v naprosté tmě, bez potlesku pro přicházejícího dirigenta a orchestr, spíše jako v kině.
Tmu prorazí až zdvihající se opona s chmurnou scénou, která se během představení téměř nemění. Káťa je v bruselské verzi mrtvá vlastně už na počátku představení. První dvě dějství se odehrávají během jednoho nesnesitelného dne, kdy jsou Káťa a její slabošský manžel Tichon vystaveni zlobě jejich prostředí ztělesněného Tichonovou matkou Kabanichou a jejím (jak se v jedné naturalistické scéně ukáže) milencem, kupcem Dikojem, který pro změnu trýzní svého svěřence Borise.
Kabanicha a Dikoj jsou ale pouhou karikaturou zla a svým způsobem příliš směšní na to, aby si zasloužili tu čest zavinit Kátin konec. Kabanicha nařídí Tichonovi, aby odjel za obchodem, a nevědomky zvedne stavidlo Kátině vášni s Borisem. V souladu s Janáčkovým záměrem se představení hraje bez přestávky a poslední dějství filmovým střihem posunuje děj o deset dní později, kdy Káťa neunese život ve lži a k nevěře se veřejně přizná. Tichon je ochoten jí i přes odsouzení okolí odpustit, ale Káťa raději volí smrt v pravdě.
Kátina obdivuhodná čeština Smrt Káti utonutím ve Volze je vždy pro režiséry oříškem. V předchozím, „sídlištním“ nastudování se zhroutila do zrezivělého vodotrysku a scéna vyzněla prostě směšně. Brethová nechala Káťu působivě zemřít ve vaně.
Orchestr je stejně jako v jiných Janáčkových operách jedním z hlavních účastníků dramatu a dokresluje nikoli to, co se děje na jevišti, ale uvnitř hlavních postav. Mladý britský dirigent Leo Hussain se zhostil náročné Janáčkovy partitury se ctí.
Představitelka titulní role, wagnerovská diva Evelyn Herlitziusová, zářila již v loňském nastudování Straussovy Elektry a její pěvecký výkon v češtině je obdivuhodný, obzvláště v Kátiných monolozích. Škoda jen, že současná česká operní generace nemůže nabídnout Káťu evropského formátu. Podařilo se i nalézt dva ideální tenory, Kurta Streita a Johna Grahama-Halla pro představitele soků Borise a Tichona. Skvěle zazpívaní a svým způsobem komičtí Kabanicha a Dikoj v podání Renéé Morlocové a Pavla Hunka svou roli pojali s vervou, včetně milostného skotačení na stole, které připomíná styk vepřového s hovězím. To je ale jediný důvod k pousmání v tomto vážném nastudování.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Režie: Andrea Brethová Hudební nastudování: Leo Hussain Divadlo La Monnaie, Brusel Premiéra 26. října 2010
O autorovi| PETR LUŇÁK, Autor je diplomat a milovník opery
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy
