„Dělal jsem tehdy v jedné izraelské softwarové firmě. Věděl jsem, že smlouvu už neprodloužím. Přišel jsem na pohovor, popovídal si s Japoncem a bylo hotovo. Nejlepší na tom bylo, že jsem o Panasoniku téměř nic nevěděl, jen že dělají faxy,“ popisuje své začátky v české pobočce japonského výrobce. Firma byla podle něj poměrně uzavřená, na rozdíl od konkurentů se více soustředila na japonský trh. „Dnes je ale Panasonic v Evropě mnohem větší než před čtrnácti lety.“ Ještě nejsem Japonec V Panasoniku tak tráví Opletal už čtrnáctý rok, dříve jako obchodní ředitel, od dubna 2002 pak jako ředitel celé pobočky. „Možná už jsem s firmou srostl, také už mi lidé říkají, že jsem zjaponštěl,“ říká. V japonském stylu života je totiž podle něj hodně zakořeněné, že ze školy se jde do firmy a z ní do důchodu. „Teď se to samozřejmě mění, lidé dávají výpověď. Ale mnozí, hlavně starší zaměstnanci, mají stále strach dát výpověď z vlastního rozhodnutí. Bojí se, že už jiné slušné místo neseženou. Samozřejmě se to hodně mění, ale je to generační obměna. I japonské firmy totiž musely v krizi v devadesátých letech samy propouštět,“ uvádí Opletal. „Japonská firma ale není až tak odlišná od jiných firem, i když třeba ve způsobu komunikace jsou asi rozdíly,“ dodává. Panasonic je podle něj však jiný v přístupu ke společnosti. „Zakladatel firmy Konosuke Macušita chtěl hlavně pomoci lidem. Jeho pohled byl takový, že zisk, který firma vytvoří, je odměna za to, že společnosti něco odvedl – že ho komunita kolem něj odměňuje za to, že něco dělá dobře. A Macušitovy principy se učí i na Harvardu,“ uvádí Opletal. „To, že je firma součástí společnosti, je jedním z principů fungování Panasoniku,“ upozorňuje. „Třeba na školení říkáme, že Panasonic nevyrábí televize, ale vytváří lidi.“
A lidé už jsou v Česku víceméně pouze Češi. Na rozdíl od mnoha konkurentů, kterým šéfuje dosazený management ze zahraničí, se Panasonic rozhodl jít cestou místního managementu. Česká pobočka je od roku 2002, kdy Opletal nastoupil do funkce, jak říká, „bez Japonců“. „Panasonic se hodně věnoval ‚lokalizaci‘ svých poboček v celé Evropě,“ popisuje Opletal. „Firma dává velkou volnost lokálnímu managementu. Musíme splňovat určité ukazatele, samozřejmě posílat reporty, ale ve výsledku je autonomie hodně velká. Až mě překvapilo jak,“ říká Opletal. „Od roku 2002 přijíždějí japonští manažeři hlavně na návštěvy nebo na schůzky.“ Sám do Japonska jezdí přibližně jednou ročně, kdy všichni ředitelé poboček přijíždějí a setkávají se nad novými produkty. „Navíc díky tomu, že v Plzni je obří továrna Panasoniku na televizory, jsme vlastně česká firma a prodáváme české výrobky,“ usmívá se Opletal. Čeští zákazníci?
Víc Němci než Poláci Panasonic je dnes především dodavatelem televizí, z nichž většina zde prodávaných se vyrábí v Plzni či v žatecké továrně, kterou si firma pronajala od Hitachi, jež se rozhodlo z Česka odejít. Češi jsou podle Opletala standardní zákazníci, kteří se chovají podobně jako v západní Evropě. „Samozřejmě to ovlivňuje i ekonomická situace, ale více dbáme na kvalitu a na funkce navíc. V tom se podobáme spíše Němcům než Polákům či Slovákům,“ uvádí Opletal. „Češi chtějí funkce navíc, i když je třeba nakonec vůbec nepotřebují. Například když se tu prodávala videa, byla dvouhlavá, čtyřhlavá a šestihlavá. Dvouhlavá se od čtyřhlavých lišila jenom tím, že při přerušení přehrávání obraz neposkakoval, šestihlavá byla stereo. Všude na Západě se prodávaly dvouhlavé a šestihlavé, jen u nás měly ty čtyřhlavé čtyřicet procent trhu,“ popisuje Opletal zvláštnosti českých zákazníků.
„Trochu nám také škodí ustálená ‚moudra‘ českých zákazníků. Ti se bojí koupit si velkou televizi, protože se domnívají, že je příliš velká. Kdysi totiž platilo, že úhlopříčka krát sedm je vzdálenost, z níž mají na televizi koukat. Na malou padesáticentimetrovou úhlopříčku to tak vychází na tři a půl metru,“ popisuje Opletal. „Jenže to bylo v době starých televizí, které měly velkou velikost bodu. Dnes je velikost bodu menší a i na velké televize se dá dívat zblízka. Hodně lidí mi pak říká, že si koupili menší televizi a udělali chybu, že měli koupit větší,“ dodává Opletal.
Podíl velkých úhlopříček ale na trhu podle Opletala výrazně roste a za pravdu mu dávají i čísla Blu-ray fóra, podle nichž letos Češi nakoupí 710 tisíc plochých televizorů. „I ceny televizí šly dolů. Kdysi stála televize o 21 palcích 20 až 25 tisíc korun v době, kdy byl průměrný příjem polovičkou této části. Dneska je průměrná mzda přes dvacet tisíc a za její dvojnásobek si koupíte opravdu hodně velkou televizi,“ uvádí Opletal. Prodejům nahrává navíc i digitalizace a olympiáda. „Lidé si v podstatě musí koupit novou televizi,“ říká. Nákupní zvyklosti českých zákazníků se podle něj v příštích letech nijak výrazně nezmění. „Určitě se nebudou chovat jako Japonci. Tam je nakupování módou. Třeba pár jde do obchodu a impulzivně se rozhodne koupit si nový foťák, i když mají doma už dva – prostě proto, že se jim líbí. U nás až tak spotřební ta spotřební elektronika není,“ usmívá se Opletal.
