Petr Hájek reaguje na příspěvek amerikanisty a bývalého předsedy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR Josefa Jařaba. Pod titulkem Klausova zahraničněpolitická svévole jsme ho otiskli 23. 9. Napsat pár smysluplných slov k psychiatrickému výpadu bývalého politika pana Josefa Jařaba na prezidenta republiky je téměř nemožné. Změť nesmyslů, lží a urážek je totiž tak hloupá, nestrukturovaná a absurdní, že i na profesionálního „klausobijce“ Jařabova typu jde o mimořádný výkon. Na druhou stranu mlčet také nelze.
Jít větu po větě, tvrzení po tvrzení není možné. Každé by stačilo na samostatný článek. Pokusím se tedy alespoň shrnout princip: Václav Klaus, otec české transformace od komunismu k demokracii a současný prezident republiky je ruský agent, „…který trvale – od moskevského puče v roce 1991 přes Bosnu a Kosovo až po dnešek – zastává linii shodnou s imperiálními zájmy Ruska.“
A jsme rázem u klíčové otázky: Má smysl se vůbec vážně a s argumenty zabývat pomatenou myslí nešťastníka, který naznačuje, že se tehdejší federální ministr financí vměšoval „prorusky“ do puče proti sovětskému vůdci Gorbačovovi? A na čí straně? Na (proruské) Jelcinově? A to by bylo špatně? Nebo naopak (protiruské, prosovětské) spiklenecké? A jak?
Záměrně zlovolná metoda Zde by jistě byla na místě odpověď: Nechat to být a věnovat se něčemu podstatnějšímu. Jenže v té větě jsou, v příčinných souvislostech, zmíněny také Bosna a Kosovo, což jsou politická témata, kterými se Václav Klaus skutečně zabýval.
Jen pro pořádek: zastával (a zastává) názor, že takzvané humanitární bombardování Srbska bylo chybou americké politiky a NATO, že věc nevyřešilo, ale zkomplikovalo na celá desetiletí, že jediné možné řešení představovalo obtížné jednání a diplomacie. Že i nedávné problematické odtržení Kosova je jedním z důsledků této zahraniční intervence, jejíž trpké plody dnes sklízíme například v konfliktu v Jižní Osetii.
Tato záměrně zlovolná či pomatená metoda (z níž jsem citoval jen pět řádek prvního odstavce) je typickou ukázkou celého dlouhého textu, jemuž redakce dala pozoruhodně velký prostor na svých komentářových stránkách. Tím se k němu ale nepřímo v té či oné podobě přihlásila – minimálně jako k materiálu hodnému diskuse.
Druhým principem této metody je záměrná lež. Pan Jařab třeba tvrdí: „Nejde jenom o to, že Klaus kritizoval Gruzii – to by bylo legitimní, pokud by současně odsoudil následný ruský vpád to této země. Na adresu Ruska však neřekl jediné kritické slovo.“
Nechme nyní stranou představy bývalého senátora o demokratické politické diskusi, která za legitimní pokládá jen takový názor, který je „vyváženě“ doplněn povinným „odsouzením“ kohokoli nebo čehokoli. Podívejme se raději, co prezident skutečně řekl pět dní po vzniku konfliktu ve svém prvním tiskovém vyjádření: „Zásadně odsuzuji gruzínský útok na Jižní Osetii, vraždění civilistů v této oblasti i masivní nasazení ruské armády.“ Četl to vůbec pan Jařab? Pochybuji. Patří mezi stále se rozšiřující typ politických analfabetů, kteří sice nečtou, ale o to více píší.
Jinak by určitě nemohl utrousit na jiném místě: „Částečně nás uklidňuje, že k nám ropa a plyn mohou i přes Ingolstadt, ale vzpomeneme si, že proti zřízení této pojistky v polovině 90. let vystupoval právě Václav Klaus?“ Jak se mohl dostat do Senátu? Další vážná otázka: Jak se vůbec kdy mohl dostat do Senátu člověk, který neví, že v polovině devadesátých let byl Václav Klaus předsedou vlády, která pod jeho vedením tuto „pojistku“ z vysoce pragmatických důvodů vybudovala?
Projevuje se i tak, že se pan Jařab nazývá „my“. „My znepokojení občané.“ Neříká však, za koho mluví.
Myslím však, že přece jen v samém závěru textu odhalíme „freudovsky“ jistý náznak sebezpytu. Poté, když autor semele dohromady Evropskou unii, prezidentův nesouhlas s hysterií kolem tzv. globálního oteplování („což je tvrzení na úrovni spikleneckých teorií, podle nichž Američané nafilmovali přistání na Měsíci v Nevadské poušti“ – J. J.) Čínu, Lukašenka a kdovíco ještě, končí slovy, která by si z mnoha hledisek měl vzít k srdci:
„U malé země, která zažila v minulém století dvě okupace, je taková bagatelizace zahraničních vztahů a zahraniční politiky opravdu na pováženou. Což platí zejména pokud jde o vztahy s Ruskem.“
Ne, pan Josef Jařab se nad těmito vlastními slovy určitě nezamyslí, to z definice není možné. Čtenáři Lidových novin by však mohli. Proto jsem pokládal za důležité na patafyzickou kreaci pana Jařaba přece jen pár slovy odpovědět.
O autorovi| Petr Hájek zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta
