Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jarmilin medvídek spatřen v Praze

Česko

Nové operní dílo Mai 68, které soubor Národního divadla Brno představil v Praze, nabízí nestrávený guláš vzpomínek a exhibicí privátních zmatků autorů.

Opera Mai 68 trojice Petr Kofroň – Zdeněk Plachý – Jiří Šimáček vznikala podle námětu Daniela Dvořáka na sklonku jeho ředitelování v pražském Národním divadle; po jeho odchodu na stejný post do Brna pražská opera nějakou dobu zvažovala realizaci projektu, nakonec ale měl Mai 68 premiéru minulý pátek v brněnském Mahenově divadle a v pražském Stavovském brněnské Národní divadlo hostovalo hned v pondělí. Ukázalo se, že šéf pražské opery Jiří Heřman s uvedením váhal oprávněně.

Skutečnost, že tato operní novinka prošla sítem dramaturgických a manažerských úvah až do stadia realizace na prknech Národního divadla Brno, skýtá výmluvný průhled do potíží hledání soudobého operního výrazu.

Vezeme se za Glassem Děj Mai 68 skrze milostný příběh české studentské emigrantky Jarmily propojuje květnové studentské bouře ve Francii roku 1968 s pražským jarem a srpnem téhož roku. Jarmila do Paříže patrně jela vlakem a kakofonie rachotícího podvozku vagonu, drkotajícího po nejrůznějších výhybkách Evropy, je ústředním a monotónně převažujícím hudebním motivem opery. Uzavírá operu do zneklidňující, matoucí, ohlušující a neustále přítomné zvukové pasti, která je ale chaotická jen zdánlivě – víme, že jedeme, ale není tak docela jisté, kam, v závěsu za Glassem či Reichem.

Jarmila si na Sorbonnu obsazenou revoltujícími studenty s sebou bere svého nerozlučného plyšového medvídka. Postupně ho seznámí se studentským vůdcem JPB (a jeho protivnou milenkou Edith), herečkou Jane Fondovou, filozofem Sartrem, revolucionářem Che Guevarou, vůdcem Maem i Ježíšem Kristem. Na francouzského prezidenta de Gaulla se dívají jen v televizi s přeskakujícím obrazem. Pak tragicky zahyne bratr JPB a na okázalém pohřbu se JPB a Jarmila do sebe zamilují. JPB je zmítán nutností volby mezi dvěma ženami a hledá radu: bratr mu již neporadí a Sartre má sám dost problémů se svým zpackaným dětstvím. Aby mu rozhodování usnadnila, emigrantka Jarmila si odskočí (!) na výlet do Prahy – zrovna v srpnu. Ruští okupanti ji zastřelí; do rakve k ní dojemně hupsne i její nerozlučný plyšový kamarád...

Inscenace velkoryse využívá technických vymožeností: paralelní videoprojekce hned na dvou plátnech ještě dále členěných s vrstvenými obrazy, rozsáhlého světelného parku a ozvučení – přeexponovaná hlasitost mikroportů spolu s rachotem z orchestřiště bohužel činila zpívaný text nesrozumitelným a nepomohly ani nezřetelně nasvícené titulky hned po obou stranách scény. Atmosféru dotvářely přesné dobové kostýmy, vraky aut, obří rudé zaťaté pěsti nebo atrapa anděla, přičemž revoluční požáry hasí čerti zvysoka močící na scénu.

Nebylo by spravedlivé kritizovat účinkující: bylo zřejmé, že poctivě zkoušeli a profesionálně splnili zadání. To spíše šéf činohry Národního divadla Brno Zdenek Plachý by mohl navštívit archiv, aby se v úvodu svého dopisu rozeslaného médiím na obranu svého snažení proti nespokojeným umělcům nechoval tak přezíravě ke skladatelům (Jan Novák, Michal Košut, Vít Zouhar nebo Evžen Zámečník), jejichž díla se v Brně hrála navzdory Plachého „alarmujícímu faktu, že v NDB nebyla uvedena operní premiéra současného českého autora v posledních dvaceti letech“.

Nepříjemně vyčichlý postmoderní odér Nelze se vyhnout srovnání s nedávnou premiérou Březinovy a Nekvasilovy opery Zítra se bude..., která je věrohodným a působivým pokusem o uměleckou reflexi temného období naší poválečné historie. Oproti drásavé výpovědi Zítra se bude nepůsobí Mai 68 takto jednoznačně. Z Mai 68 se line nepříjemně vyčichlý postmoderní odér z nestráveného guláše vlastních vzpomínek a exhibicí privátních zmatků autorů; tolerantnější diváci mohou v Mai 68 hledat pokus o generační výpověď. Pak je srozumitelnější i fakt, že lidé jako „Rudý Dany“ jsou dnes váženými politiky a podle Adama Michnika „stoprocentními Evropany“.

Čí podobizny zdobí trička autorské trojice, není jasné; pokud by ale pánové Kofroň, Plachý a Šimáček operu inscenovali na vlastní náklady a rizika v pronajatém sále, patrně by se Jarmilin medvídek do Prahy na výlet nevydal – tvůrci by ale získali zkušenost k nezaplacení, která by jejich tvorbě jistě dala nový osudový impulz.

HODNOCENÍ LN **

P. Kofroň – Z. Plachý – J. Šimáček: Mai 68

Dirigent: Petr Kofroň Režie: Zdenek Plachý Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Martina Zwyrtek Sbormistr: Pavel Koňárek Pohybová spolupráce: Hana Charvátová Národní divadlo v Brně, premiéra 20. 6. 2008

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021
Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021

Vánoční kolotoč se stal nedílnou součástí eMimina. Letos si už po třinácté naše uživatelky vzájemně poslaly dárečky, které opět udělaly velkou...

Mohlo by vás zajímat