Díky Jarmuschovým Zlomeným květinám si jedinečný sedmdesátník jménem Mulatu Astatke našel nové publikum. Když se řekne Afrika, většinou se nám schematicky vybaví báječně instinktivní hráči a taneční muzika. Ale kapelník, vibrafonista a čilý duch Astatke byl vůbec prvním africkým studentem na jazzové akademii v Berklee. Hudební duší z domova nikdy úplně neodešel, dodnes roubuje západní vzdělání (včetně technologického!) na nástroje, jako je etiopská lyra.
Když Duke Ellington přijel v 70. letech do Afriky, Astatke s ním koncertoval. Jeho hudbě občas říkali ethio-jazz. Zvuk je vzdušný jako savany, neuspěchaný, prošpikovaný africkými chřestidly a píšťalami místního ladění – ale pořád je to evidentní jazz, plný melodií, atmosféry, spolehlivé souhry. Po Jarmuschovi si výjimečného skladatele všimli londýnští psychedelici The Heliocentrics: tak vzniklo rok staré společné album Inspiration Information, Vol. 3, kde mladí muzikanti směli sáhnout na starší skladby etiopského mudrce. Teď, po roce, nabízí Astatke nové původní album Mulatu Steps Ahead (Strut / Panther) – čistou vizi jazzu, jak ho v Addis Abebě cítí po cestách přes New York, Londýn a americkou technologickou univerzitu MIT.
Na té desce se nezpívá, ale přesto velkého šéfa slyšíme. To stojí za zmínku. V každé skladbě, s až záhadnou úporností, se totiž do hudby ozve: „Tady je Mulatu Astatke a vy posloucháte mé album.“ Říkáte si – patrně etiopská zvyklost? Zaříkání? Pí ár? Nebo pocit, že bez čitelného podpisu se hudba nemá posílat do světa? Ta opakovaná vizitka je asi to jediné, co tu lze přičíst africké naivitě. A i tak má půvab.
Etiopie je pokládána za zemi s nejstarším lidským osídlením: na jejím území se patrně vyvinul homo sapiens. Když slyším klid, rozevlátost a přirozený, neustále nějak zčeřený tok vibrafonu a trubky u Astatkeho, hned bych mu ta fakta vnutil do reklamních sloganů. Za tímhle pevným tvarem stojí dlouhý, slušný rodokmen.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
