Zná ho každý. Jeho tvorba není jen ryzí jazz, ale vstřebává hudbu klasickou, od Bacha až po Philipa Glasse. Proslul zcela improvizovanými sólovými koncerty, dvěma kapelami, „Americkým“ a „Evropským“ kvartetem v sedmdesátých letech, a mimo další aktivity rovněž kontroverzní stránkou své osobnosti – přílišnou pohybovou aktivitou během hraní či káráním publika za hlučnost v průběhu vystoupení.
Pomyslná sbírka melodií z Hollywoodu a Broadwaye Posledních pětadvacet let vystupuje Keith Jarrett výhradně sám nebo s kontrabasistou Garym Peacockem a bubeníkem Jackem DeJohnettem, s nimiž natočil i toto živé album. Trio je ojedinělé především svým repertoárem.
Až na výjimky jej tvoří jazzové standardy, neboli skladby mezi hudebníky tohoto stylu obecně známé. Jejich původ je obvykle v tzv. Great American Songbook, pomyslné sbírce melodií z repertoáru broadwayských a hollywoodských muzikálů první poloviny dvacátého století. Není lehké je zahrát zajímavě a jejich místo je dnes spíše v hudebních školách (slouží dobře k pochopení jazzových principů) a na nočních jamech než na albech. Standardy si tato formace neoficiálně přivlastnila a nalezneme je prakticky na všech jejích dvaceti albech, což má svá pro i proti. Po poslechu několika takových desek, ač zvukově i hudebně dokonalých, posluchač přece jen zatouží po změně.
Zejména „obyčejný“, který, na rozdíl od posluchače-muzikanta, neanalyzuje detaily samotného hraní, a vývoj kapely je tak pro něj ještě méně slyšitelný. Jistě, nelze popřít drobné změny v souhře a celkovém přístupu, ale až na drobné výjimky nejde o nic přelomového. Je zvláštní, že improvizátoři takového kalibru nemají potřebu vytvářet i hodnoty jiného typu, tedy vlastní kompozice.
Yesterdays, stejně jako tři další alba, pochází z roku 2001. Šlo o silné období, neboť Jarrett sám o předposledním albu My Foolish Heart prohlásil, že je jedno z jeho nejlepších. Zahrát moderní free jazz i rychlý bebop těmto muzikantům nečiní problémy, ale zdá se, že čím je pianista starší (dnes je mu šedesát tři), tím víc se zaměřuje na konkrétní epochy jazzové historie. Album Whisper Not (nahrané 1999) čerpalo hlavně z bebopových skladeb čtyřicátých let a od té doby jde Jarrett ještě dál. Na minulé nahrávce do programu poprvé zařadil několik skladeb raných jazzmanů dvacátých let, tzv. stride pianistů.
Ukázkový swing na velký činel Nebyl by to zas takový div, kdyby dobová interpretace, užijeme-li termín aplikovaný spíše ve spojitosti s klasickou hudbou, nebyla na tak vysoké úrovni. Stride piano je styl vyžadující značné technické schopnosti (zejména levé ruky) a dodnes patří k nejtěžším jazzovým disciplínám. Podobný „návrat ke kořenům“ pokračuje i v několika skladbách na Yesterdays, přičemž vydatnějším užíváním levačky klavírista dodává muzice větší drive.
Záznam koncertu (ač nekompletní) pochází z Tokia ze třicátého dubna. Výjimkou je závěrečná Stella By Starlight, natočená o týden dříve na zvukové zkoušce. Až na Scrapple From The Apple a „Stellu“ se ostatní skladby v repertoáru tria dosud vyskytly jen jednou nebo vůbec. Strollin’ od Horace Silvera či Sleepin’ Bee jsou středně rychlý swing, tempo, v němž tito hráči podávají nejnápaditější výkony. Efektní a rychlá Shaw ’Nuff posluchače probere po titulní baladě.
Známé Smoke Gets In Your Eyes předchází dvouminutová lyrická klavírní předehra a posléze v průběhu skladby zazáří basista Peacock. Pomalé skladby jsou vždy jeho silnou stránkou a ve všech třech zde prezentovaných se mu daří extra dobře. Spíše než melodicky přemýšlí rytmicky, a výkony jednotlivých hráčů jsou tak více kontrastní. Jack DeJohnette hraje minimalisticky jako vždy. Někdy záměrně rozbíjí pulz nepravidelnými akcenty, jindy rozjede ukázkový swing na velký činel a nechá veškerou posluchačovu pozornost upřenou na sólistovi.
Jarrettova technika nezná mezí a jeho úhoz je neuvěřitelně různorodý – v baladě dokáže vytvořit velkou škálu zvukových odstínů, tón má konkrétní a jistý i v rychlých tempech. To vše je propojeno s geniální melodickou a rytmickou invencí. Hráčem té nejvyšší jazzové ligy není náhodou. Zahrát naživo tak, aby bylo možné záznam jednoho koncertu vzít takřka rovnou do lisovny CD, nezvládá každá jazzová formace. V případě Keith Jarrett Tria to možné je. Kultovní mnichovský label ECM je navíc zárukou zvukové brilance a vkusného obalu.
Po třech letech odmlky přišlo přehodnocení vystoupení Řada kritiků říká, že tato kapela se už nevyvíjí, ale není tomu tak. Poslední alba pocházejí z období krátce po klavíristově přibližně tříleté odmlce (1996–99), po níž přehodnotil jak koncept svých sólových klavírních vystoupení, tak očividně i hraní v kapele. A to navíc nemáme žádný oficiální dokument o tom, kam se trio posunulo od roku 2002 do současnosti. Doufejme, že se brzo dočkáme nějaké aktuálnější živé nahrávky tohoto legendárního uskupení.
HODNOCENÍ LN
*****
Keith Jarrett Trio:
Yesterdays
ECM, 75:37 min.
