POSLEDNÍ SLOVO
Fakt ani omylem nevěřím na duchy. Začátkem minulého týdne ke mně však počal důrazně promlouvat jakýsi vnitřní hlas. Nedal pokoj a vedl si neúprosně svou: „Neváhej, jeď tam!“ „Neotravuj!“ „Jeď, dobře se ti povede.“ „Zmlkni!“ „Jeď, uvidíš!“ Přestal jsem odmlouvat a jel. Nebudu okolkovat. Slovy Havlíčka, přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu, neboť moje barva: červená a bílá. Vyrazil jsem totiž do Amsterdamu, kde hrála Slavia o postup do Ligy mistrů s Ajaxem.
Se železničářskou režijní jízdenkou po dědovi jsem sice již jako jinoch, propadnuvší Slavii, prošmejdil Slovensko, poznal hřiště košické Lokomotivy i VSS, trenčínské Jednoty, o bratislavském Tehelnom poli a Pasienkoch nemluvě. Kupodivu nikdy po listopadu jsem se ale zatím nebyl podívat na milé hochy do kapitalistické ciziny. Jelikož si myslím, že skoro všechno by si měl člověk aspoň jednou zkusit, vzhůru do světa!
Pětičlenná posádka rychlého vozidla Opel Zafira byla složena z podobně umanutých fanoušků, zocelených léty bolševické nenávisti k našemu drahému červenobílému klubu. K dokonalému vybavení patřil propanbutanový vařič, nepostradatelný totem českých turistů. Zatímco hlupáci utrácejí po drahých zahraničních motorestech, my, koumáci, jsme si lišácky vařili kafe a guláš na parkovišti.
Amsterdam jest neúnavně pulzující město, jež šlape v rytmu bicyklů, marihuanových kaváren a dam pod červenými lucernami, leč nelze ho nemilovat i proto, že jsem v obchodě na Utrechtsestraat narazil na cédéčka, která jinde neseženete. Mimořádné zážitky nebraly konce. Před branami stadionu jsem se potkal s povědomým pánem, z něhož se vyklubal velvyslanec Petr Mareš, načež jsme se synchronně pozdravili: „Co ty tady děláš?“ Sám pohled na chrám Ajaxu vyvolává třas. Když ho zvečera nasvítili, vyvstal coby vesmírný objekt z Blízkých setkání třetího druhu. Sličná pořadatelka odhadla, že dneska mají poloprázdno, přičemž se v ochozech pro 51 000 diváků rozvalovalo pouze 30 000. Nikdy jsem takovou atmosféru na fotbale nezažil. Když domorodci rozvinuli obrovské klubové prapory a jali se pět chorály, bylo mi ouzko a chtěl jsem zpátky k mamince. Nějak na mne dolehlo, že hrajeme proti klubu, který třikrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí a jednou Ligu mistrů, a že za něj válely modly formátu Cruijffa, Rijkaarda nebo Kluiverta.
Jenže staré slavné časy jsou tytam, což dnes jistě ví i komunistický bachař Vondruška. Stal se zázrak, přičemž nemíním parafrázovat úsloví o blbém sedlákovi, co má vždycky největší brambory. Slavia se díky štěstí, chytré taktice a skvělému brankáři Vaniakovi překonala a dokázala poprvé v dějinách českého fotbalu pokořit Ajax na jeho trávníku. Po zápase na něm místní hráči zkameněli do podob bronzových soch z Noční hlídky na Rembrandtově náměstí. Co bude dál? Zvládne Slavia příští středu odvetu a postoupí na šestý pokus do vysněné Ligy mistrů? Vnitřní hlas mi nebere telefon a naděje se stále vznášejí jako balonek nad vodami kanálu Herengracht.
***
Když domorodci rozvinuli obrovské klubové prapory a jali se pět chorály, bylo mi ouzko a chtěl jsem zpátky k mamince
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
