Franz Kafka je, jako většina autorů vystavených v panteonu globální slávy, už celá desetiletí předmětem badatelského zájmu, který postupem času zachází až do nejmenších detailů. Avšak zatímco interpretační literatura má k dispozici vcelku neomezený prostor, Kafkova biografie a její přirozené zázemí jsou znovu a znovu podrobovány zkouškám faktické ověřitelnosti. Je skoro neuvěřitelné, že v biografii autora, jemuž jsou věnovány stovky, ba tisíce prací ve všech možných jazycích, jsou dodnes bílá místa a celá řada sporných otázek nebo více či méně plauzibilních hypotéz.
Otázkou plnou vlekoucích se nejistot je jazyková situace v Kafkově rodině, zejména, jak se dnes říká, jazyková kompetence otce Hermanna Kafky (1852-1931). Poprvé ji zakreslil muž, který jako první po druhé světové válce přijel do Prahy odborně studovat kafkovské reálie a vydal potom roku 1958 svou doktorskou dizertaci Franz Kafka. Životopis jeho mládí. 1883-1912, německý badatel Klaus Wagenbach. Tato jeho práce byla pro nás léta hlavní zásobnicí základní kafkovské faktografie.
Wagenbach představil Kafkova otce jako českého Žida. Hermannovou mateřskou řečí byla podle něho čeština, mluvil lépe česky než německy. Německy číst a psát se naučil v místní židovské škole s německým jazykem vyučovacím, která existovala od dob, kdy v Oseku ještě žila velká židovská komunita. Jeho znalost němčiny však nebyla zcela spolehlivá, jak dokazují chyby v dopisech, které později psal své budoucí ženě. I po příchodu do Prahy se cítil jako Čech a za Čecha ve svém okolí platil. Zapojil se dokonce, říká Wagenbach, do českožidovského hnutí, a to v představenstvu synagogy v Jindřišské ulici, kde se kázalo česky. Potom se však z oportunních důvodů přimkl k pražské německo-židovské horní vrstvě.
Toto Wagenbachovo tvrzení rezonovalo s přehodnocujícím procesem, který tehdy nad Kafkou probíhal v německé germanistice. V 50. a 60. letech nedocházelo na evropském Západě, hlavně v Německu a zčásti i ve Francii, zdaleka jen k vyhledávání českých spojitostí v jazyce a chování Kafkova otce. Bylo zdůrazňováno, že česky se mluvilo i u Kafků v rodině - střídaly se tu totiž české služky, kuchařky a vychovatelky. I podle školních výkazů, absolvování nepovinných hodin češtiny, česky psaných akt v pojišťovně, českých dopisů sestře a jejímu českému muži nebo podle drobtů češtiny roztroušených po Franzově německé korespondenci se postupně vytvářel názor o jeho dokonalé znalosti češtiny. Přitom se například dlouho nevědělo a nebralo v úvahu, že část úřední agendy, vedené za monarchie paralelně v obou zemských jazycích, byla napsána podle předloh nebo že část své osobní korespondence s ústavem si Franz ze svých německých konceptů dával překládat od švagra.
Čeští mystifikátoři Tvrzení o Franzově bezpečné znalosti češtiny bylo na Západě vítané, měl-li být zároveň věrohodný jiný nový, mnohem důležitější moment v jeho životopise, senzační objev jeho styků s českými anarchisty. Přišli s ním dva Češi, nezkrotně fantazírující Michal Mareš a nadaný mystifikátor Gustav Janouch, jenž Marešovu legendu zdokonalil tak, že na ni naletěla i značná část kafkovských badatelů. Anarchisté - bylo to ve skutečnosti celkem nepočetné, poněkud folklorně po hospodách účinkující sdružení - totiž tehdy existovali jenom v české, nikoli v německé Praze, proto musel být i Kafka trochu počeštěn. „Česká karta“ hrála totiž v 50. a 60. letech v západních zemích dosti důležitou roli v polemice levicových interpretů Kafky s jeho spekulativními vykladači. Anarchistické angažmá spolu se sociálně angažovanými aktivitami v úrazové pojišťovně významně napomáhaly k vytváření obrazu levicového Kafky. K němu přispívalo i tvrzení, že otec Hermann vzešel z venkovského česko-židovského proletariátu.
Obraz „českého“ Kafky začal však být záhy retušován. V této souvislosti začaly být detailně zkoumány (Anthony Northey, Hartmut Binder, Marek Nekula, Alena Wagnerová) i životní poměry Kafkova otce v rodném Oseku, jihočeské vsi se širokým ryze českým okolím. V oddělené části vsi tam v dobách jeho dětství sídlila komunita čítající podle různících se údajů 20 až 30 židovských rodin a nazývaná, stejně jako podobná společenství v jiných vesnicích, Židovna (německy Judengasse). Její historie je nejasná, nejpravděpodobnější se zdá, že šlo o jednu z někdejších aškenázských migrací z východu, které po menších skupinách ve svých poddanských vsích usídlovala šlechta s úmyslem podnítit na svých panstvích obchod, k němuž tamější převážně zemědělské obyvatelstvo nemělo vlohy. Tím se Židům zároveň dostávalo jisté ochrany, kdežto na nešlechtické půdě byli více vystaveni nepsanému, ale v praxi dodržovanému antisemitismu. Josefínská germanizace státní správy přinutila pak Židy přijmout německy znějící jména a navštěvovat školu s německým vyučovacím jazykem. Pro výkon bohoslužebné praxe se udržovala nezbytná znalost hebrejštiny.
V Oseku, jak ukázaly nejnovější výzkumy (Northey), nebyla za Hermannova mládí ani česká, ani německá škola. Do české by Hermann býval musel chodit do některé z dosti vzdálených vesnic, německá byla v nedohlednu. A tak je pravděpodobné, že se mu vzdělání dostalo, jak bývalo za podobných okolností zvykem, buď od nějakého hauzírujícího „učitele“ (býval to vysloužilý voják nebo zběhlý študent), anebo, což je nejpravděpodobnější, od šamese, sluhy či správce místní synagogy. Ovšem ani skutečná synagoga v Oseku nebyla, pouze modlitebna (Bethaus), umístěná většinou v některém vhodném stavení, jak o tom píše ve svých vzpomínkách Kafkův spolužák a přítel Hugo Bergmann.
Původním, „rodným“ jazykem z východu přistěhovalých venkovských Židů bylo jidiš. Josefínská germanizace tento jazyk, nazývaný žargon, postupně zatlačovala do postavení pouze domácké mluvy a později jej Židům i úřední cestou zakazovala. Jejich obcovacím a rituálním jazykem se celkem rychle a snadno stávala spřízněná němčina, silně poznamenaná lexikem a intonací jidiš, zejména tam, kde němčina nedokázala vyjádřit vžité či expresivně výstižné a přitažlivé výrazy žargonu. I v jazyce Hermanna Kafky se dochovaly drobné pozůstatky jidiš, např. když o Brodovi prohlásil, že je mešugener ritoch, bláznivý větroplach.
Jazyková míchanice V mladých letech, prožitých na počátku druhé poloviny 19. století v Oseku, v židovské komunitě obklopené ze všech stran českým živlem, Hermann Kafka doma slyšel a osvojil si němčinu se stopami jidiš (jeho otec prý ještě střídavě jidiš mluvil). Denním stykem s českým okolím Hermann nepochybně získal spolehlivou znalost mluvené češtiny, kterou jistě posílila i léta strávená na vojně, pravděpodobně mezi česky mluvícími vojáky. Důsledkem nevalného vzdělání bylo, že Hermann v obou jazycích plynně mluvil, ale chybně psal. Proto jsou v jeho němčině čechismy. Psaní v češtině se zřejmě celý život pokud možno vyhýbal. Jidiš asi ještě rozuměl, ale zřejmě už nemluvil. Podle Franzova svědectví a údivu se při bohoslužbě v synagoze ještě dost orientoval i v hebrejštině.
Jazyková situace Hermanna Kafky odpovídá oné „společenské a jazykové míchanici (Gemisch)“, v níž v Čechách dosti dlouho i po svém exodu do měst žili venkovští Židé. Jazyk u nich nebyl identifikačním znakem národnosti, příslušnosti k určitému národnímu společenství, protože de facto k žádnému nepatřili. Rakouské úřady si zřejmě byly této situace vědomy. Proto při sčítání obyvatelstva, které se konalo každého desátého roku, byla v Praze zjišťována nikoli mateřská řeč, nýbrž tzv. Umgangssprache, tj. řeč obcovací, definovaná jako řeč, kterou dotyčný používá ve styku s lidmi, např. při výkonu povolání - tedy údaj statisticko-sociologický, nikoli politický, indikující národnost. Zatímco Franz Kafka udával na ohlašovacích lístcích jako obcovací řeč vždy němčinu, jeho rodiče uváděli jednou němčinu, podruhé češtinu. Židé se evidentně rozhodovali podle své momentální společenské situace, u Franze zřejmě rozhodoval úřad, u rodičů asi klientela.
Nemožnost přirozeného ztotožnění s jazykem, v němž se vzdělal a vynikl, vedla u Franze Kafky k trvalému pocitu jazykové vykořeněnosti, provázejícímu jeho neustálé hledání autentického židovství. Nazývá se Poloněmcem (Halbdeutscher), němčina Židů je podle něho „ukradeným jazykem“, nemůže být jejich mateřským jazykem, protože je němčině naučily neněmecké matky. Ztracenou mateřskou řečí Židů je, či lépe bylo jidiš, jak napsal jeho přítel Bergmann. Franze Kafku tento pocit ztracené řeči neopouštěl, ani když psal ve své skvostné němčině. Zvlášť silně jej prožíval při prostinkých divadelních představeních chasidských herců z Haliče, hraných v jidiš. Hermann Kafka jistě nebyl pronásledován těmito duchy minulosti, zato dost dobrodružně kličkoval mezi jazyky, s nimiž na své životní pouti musel zápasit.
Výmluvným dokladem této jazykové kolize je text na pohlednici, kterou Hermann Kafka 28. května 1917 poslal své nejmladší dceři Ottle do Siřemi z Františkových Lázní, kam právě přijel na léčení. Ottla se tehdy rozhodla zanechat práce v otcově obchodě, v němž se vypracovala ve zdatnou kontoáristku, a odjela do Siřemi hospodařit - za svízelných okolností uprostřed války - na zanedbaném statečku rodiny svého švagra. Stalo se tak za bouřlivého konfliktu s otcem, který vzhledem k povaze obou soupeřů nějaký čas pokračoval. Nicméně z textu otcovy pohlednice, která je vzácným dokladem jeho vlastnoručního psaní, není konfliktní situaci ani v nejmenším znát, naopak. Hermann Kafka píše: Wohlg(eborenes) Fraul Ottla Kafka, d. Zeit Zürau bei Podersam Franzensbad Montag Liebe Tochter, Ich melde Dir meine glückliche Ankunft her, ich danke Dir für das gute Brod(!) u. Tlacenka, beides ist sehr gut. Ich bin damit ehr(!) sparsam Dobreho pomalu. Ich küsse Dich Dein Vater Herman(!) Kafka (Na přední straně pohlednice je fotografie pomníku císařovny Alžběty ve Františkových Lázních.) V překladu tedy: Velevážená slečna Ottla Kafková, toho času Siřem u Podbořan Františkovy Lázně pondělí Milá dcero, Hlásím Ti, že jsem sem šťastně dojel, děkuji Ti za ten dobrý chlép(!) a tlacenku(!), obojí je velice dobré. Spíš s tím šetřím, dobrého pomalu(!). Líbám Tě Tvůj otec Herman Kafka V kratičkém textu je několik jazykově pozoruhodných jevů. Česká slova: Ukazuje se, jak život Hermanna Kafky mezi dvěma etniky vedl, zejména v privátní korespondenci, k jakési jazykové promiskuitě. Přitom je zvláštní, že se tu uprostřed německého textu objevuje slovo tlačenka, a ne třeba presbuřt nebo presvuřt, v té době v hovorové češtině běžné. Ve slově tlačenka chybějící háček nad c odpovídá nedbalému pravopisu a interpunkci i v německém textu. Pozoruhodné je dále české úsloví či přísloví „dobrého pomalu“. Hermann by musel mít hodně vytříbený cit pro češtinu, aby pochopil, že ve spojení „dobrého pomalu“, správně „dobrého pomálu“, nejde o rychlost, ale o kvantitu konzumace. Avšak i v německém textu je drobnost, která ukazuje, že ani v psané němčině si Hermann nebyl dost jistý. Jak mi potvrdil Kurt Krolop, znalec z nejpovolanějších, obrat d. Zeit se v němčině nikdy takto nepsal, nýbrž vždycky jen derzeit. Charakteristickým znakem Hermannova jazykového lavírování je v pozdějších letech i tendence sbližovat výrazivo obou zemských jazyků, patrná v úpravě znění vlastního křestního jména tak, že je v německy a česky psané podobě odlišoval už jen háček nad r: Herman/Heřman.
A tak se zdá, že dosud stále živý spor kafkovských badatelů, zda Hermann Kafka byl Němec, nebo Čech, či spíše Němec, nebo spíše Čech, nemá řešení, jelikož otázka je špatně položena. Jeden ani druhý jazyk, jichž byl mocen, nemůže být považován za znak jeho národnostní identifikace. Jeho jazyková situace však věrně obrazí jazykovou situaci Židů pocházejících z českého venkova, jejich nárazníkové postavení mezi dvěma zemskými etniky. Jako mnozí příslušníci židovské venkovské komunity té doby, kteří po zrušení drastických zákonů zakotvili ve velkoměstě, zaplatil i Hermann Kafka společenský vzestup židovského asimilanta jistým vykořeněním, které postihlo tradiční způsob života, víru a definitivně potvrdilo i ztrátu v pravém slova smyslu mateřského jazyka. Jeho němčina se vyznačovala nejistotou, kolísala, ovlivňována oběma zemskými jazyky a uchovávajíc stopy jinak navždy ztracené mateřštiny. Škoda, že k jejímu hlubšímu poznání schází bohatší průkazný materiál, že naše pohlednice je jen jedním z mála dokladů, které se dochovaly.
Spor badatelů, zda Hermann Kafka byl Němec, nebo Čech, či spíše Němec, nebo spíše Čech, nemá řešení, jelikož otázka je špatně položena. Jeden ani druhý jazyk nemůže být brán za znak jeho národnostní identifikace.
Otec Franze Kafky Hermann vyrostl v této venkovské ulici v Oseku u Písku. Ještě dnes si starší obyvatelé vzpomínají, že se tomu koutu říkalo Židovna. V Praze se povznesl mezi střední třídu, čemuž odpovídalo i logo jeho firmy Kafka - Die Dohle.
O autorovi| JOSEF ČERMÁK, Autor (* 1928) je literární historik a překladatel
