Brad Mehldau, Joe Lovano a Michal David: takový je program letošního Československého jazzového festivalu v Přerově. Jak tak stárneme, mnozí z nás se rozpomínají na sny a pohřbené touhy z mládí: někteří odvážlivci se k nim dokonce vracejí a zkoušejí je naplnit, bravo! I Michal David se rozhodl konečně uvolnit z práce a předvést, jak je to doopravdy s jeho muzikantstvím. „Nebude to mít nic společného s popíkem. Označil bych to spíš za alternativu,“ vyjádřil se prý lokální hitmaker. Kapelu mu půjčí baskytarista Pavel J. Ryba, hrát se bude na festivalech v Přerově, v Českých Budějovicích a v olomouckém Jazz Clubu Tibet.
Když Michal David s Františkem Janečkem natáčeli na zakázku disko se socialistickými frázemi pro spartakiádu, neměl jsem pocit, že bych je měl bůhvíjak nenávidět. Hnusili se mi jiní: lidé ze Supraphonu, rádia a televize, dramaturgové, kteří byli ve skutečnosti cenzory, ti, kteří způsobovali monopol poslušných a veřejnou neexistenci svobodomyslných. Ekonomové by tomu řekli nerovná soutěž: jedni směli oslovovat publikum za peníze, jiní ne. Když pak přišla svobodná ruka trhu, paměť širokých posluchačských vrstev byla zanesená hudbou několika vyvolených, kteří mohli pokračovat v kariéře. (Pamětihodným detailem listopadové revoluce je, že František Janeček půjčoval svůj soundsystém na ozvučení demonstrací.)
Když se dnes Michal David chce po tom všem představit jako jazzový pianista, ani mě nenapadne mít mu to za zlé. Trapný mi přijde někdo jiný: pořadatelé, kteří ho přijímají jako rovného mezi jazzmany a vřazují ho do programu. Jak se rozhoduje dramaturg? Nejčastěji na základě zkušenosti z minula, vědomí, co může kdo nabídnout. Pokud se na jednom festivalu sejde Brad Mehldau, Joe Lovano, Jana Koubková, Peter Lipa - a Michal David, pak netuším, jaké hodnoty jsou pro přerovské organizátory určující. Ozvěnou sem ale doznívá něco, co se o českém jazzu střední a starší generace říká: je vyprázdněný, bez obsahu, za žánrovým hraním není žádný názor. (Nastupující generace to má zaplaťbůh jinak.)
V moderní hudbě šlo málokdy jenom a pouze o krásné tóny: k jazzu, reggae, punku nebo hip hopu se vždycky vázal i životní styl. Jazzmani občas hrají skvěle ležérně, ale ani tehdy jim není vlastní postoj „vždyť je to všechno jedno“. Zkouším si představit, jak bych se cítil, kdybych měl jako muzikant za sebou léta nepředstíraného jazzového hledání a přišlo mi pozvání na jazzový festival, abych zahrál po boku Michala Davida. Asi bych se uchýlil k výrazu z jiného žánru a organizátory zvesela vyfuckoval.
O autorovi| Pavel Klusák publicista
