Doba od předchozího Entropicture (2003) byla sice vyplněna kvalitním koncertním záznamem Retropicture – Livě s několika staronovými songy, ovšem na novou studiovku Animage se fanoušci vrásčitého „českého Stinga“ museli poté těšit ještě dalších dva a půl roku.
Více než u jiných alb zde platí, že pro vynášení jakýchkoli soudů je nutné poslechnout si je opravdu několikrát a pokaždé velmi soustředěně. To už samo o sobě naznačuje, že rozhodně nepůjde o nic povrchního. Teprve pak člověk pronikne pod povrch skladeb, které jsou tentokrát ještě sofistikovanější, ovšem také o něco chytlavější. Excelentní band Na kvalitě desky nahrané v Polsku a Čechách mají v první řadě velký podíl excelentní muzikantské výkony. Jen sestava takové úrovně si může dovolit hrát podobně náročné věci. Rytmickou sekci tvoří jako vždy trio jednoho z našich předních kontrabasistů Roberta Balzara, též fungující samostatně v jazzových klubech. Pianista Stanislav Mácha a bubeník Jiří Slavíček jsou spolu s Balzarem tedy výtečně sehraní. Zbytek kapely také zůstává neměnný. Na kytaru hraje Jaroslav Friedl a klávesy má na starosti Filip Jelínek, dalo by se říci druhý nejzásadnější člověk v Illustratosphere hned po zpěvákovi. Významně se podílel na aranžmá a spolu s Bártou je spoluautorem většiny skladeb. Na celkovém soundu má tedy velkou zásluhu.
Pěvecký projev frontmana snad ani není třeba příliš rozebírat, neboť je stále na vysoké úrovni. Barva jeho hlasu je velmi osobitá, což je ostatně v obecném povědomí. Čím jazzovější melodie, tím lépe vyzní, ale v průběhu téměř padesáti minut se několikrát přitvrdí a i tehdy je radost se zaposlouchat.
Nelze se však nezamyslet nad Bártovými texty, dvěma v angličtině, ostatními v češtině. Tu a tam se dá význam nebo alespoň vztah k názvu písně odhadnout, jindy nevíte, zda byla cílem pouze zvukomalebnost slov, či jestli je mezi řádky ukryté ještě něco. Ale je to vlastně jedno. K hudbě tato poetika rozhodně sedí, a navíc se tím zpěvák chytře vyhnul jakémukoli nařčení z klišovitosti. Síla alba je také v přesvědčivosti, s jakou je podán osobitý mix stylů. Rozhodně to není pouze jazz a písničkaření, co se míchá dohromady. Dají se vystopovat i prvky world music a rocku. Oproti Entropicture jsou všemožné vlivy ještě více vpité do sebe v rámci jednotlivých písniček. Přílišná pestrost je jinak většinou na škodu, ovšem Animage není ten případ. Rozličné nálady naopak udržují posluchačovu pozornost. Mění se hlavně atmosféra, zatímco zvuk kapely zůstává víceméně zachován, a celek tak nepůsobí rozkouskovaně.
Jesus Online Na druhou stranu je fakt, že stejně jako na předchozích deskách i zde najdeme pár skladeb, které nejsou zcela typickou Illustratospherou. Dech, vydařený duet Bártova hlasu a hutného zvuku Balzarova kontrabasu, příjemně evokuje Bobbyho McFerrina, a to zejména kvůli rytmu nahranému ústy. Dalším překvapením, ne již tak omračujícím, je svižné blues Jesus Online. Ne že by bylo melodicky vyloženě nudné, ale díky dominantní elektrické kytaře trochu zvukově trčí. Oproti ostatním skladbám je rozhodně přímočařejší a na album úplně nepasuje. Jediný slabší song však nepochybně zaboduje na koncertech.
Hudba Illustratosphere rozhodně není na poslech jednoduchá a nedá se zapnout jen jako kulisa, přesto si však získala značnou oblibu. A to tak velkou, že za ni těžko může pouze Bártovo charisma. Navíc ani milovníci jazzu a podobných náročnějších forem nemusejí ohrnovat nos. Rytmy a harmonie rozhodně nejsou tuctové a jen tak nezevšední. Animage je nejvydařenější deska této formace dosud a doufejme, že parta okolo Bárty si získá větší popularitu třeba i v zahraničí. Bylo by to zasloužené.
HODNOCENÍ LN ***** Illustratosphere: Animage SONY BMG, čas 47:53
