Komu umění slouží? Polák Zbigniew Herbert (1924– 1998) v patnácti letech prožil obsazení rodného Lvova Rudou armádou. Jeho strýc zahynul v Katyni, o dva roky později Lvov ovládli nacisté. A když mu bylo dvacet čtyři, naplno začal komunistický útlak.
V básni Pan Cogito o potřebě přesnosti píše Zbigniew Herbert o strašidle neurčitosti, které obchází historií. „Jak těžké je zjistit jména/ všech co zahynuli/ v boji s nelidskou vládou... přese vše jsme/ strážci svých bratří// nedostatek znalostí o zahynulých/ uvádí v pochybnost realitu světa.“ Herbert uměním slova zavrženou realitu znovu oživuje: „účetnictvím obětí“ připomíná životy mařené, ne však marné.
O ztrátě paměti hovoří i Znamení moci, skladba, kterou Jan Zahradníček (1905–1960) napsal roku 1951, těsně před zatčením a vykonstruovaným procesem, po němž strávil devět let ve vězení: „Dějiny přestávaly/ jak přibývalo netečnosti.“ Pan Nikdo a beztvarost Soubor Ze země pana Nikoho, spojující vybrané básně Zbigniewa Herberta a Zahradníčkovo Znamení moci, však není knihou pro pamětníky. Většina zařazených Herbertových básní byla již publikována v překladech Miroslava Červenky a Vlasty Dvořáčkové – čtyři básně nově přeložili Jiří Červenka a Miloš Doležal – a Zahradníčkova skladba vyšla po roce 1989 knižně několikrát. Ale objevný výběr a propojení básní editoři Josef Mlejnek a Maciej Ruczaj adresovali dnešku.
„Jde o člověka, který se zahazuje,“ čteme ve Znamení moci. Člověk tu stojí mezi dvěma protikladnými silami, které ztělesňuje „Muž s očima dítěte... Žehnající a bezbranný“ a beztvarý pan Nikdo: „A když ruce, jež jsou nikoho/ sahají po věcech, jež jsou nikoho/ a když nohy, jež jsou nikoho/ chodí po cestách, jež jsou nikoho/ tu Nikdo – ten hrozný pán/ otroctví nastoluje.“
Beztvarost je atributem zla také u Herberta: „netvor pana Cogito/ nemá rozměry/ je těžko popsatelný/ vymyká se definicím.“ Soužít s netvorem znamená žít v neskutečnosti. A válčit s neskutečnem nelze. Lze ho však prohlédnout.
Beztvarost se maskuje – slibem budoucího ráje, kde „platy jsou vyšší ceny den ze dne nižší“, nebo projektem dokonalosti. Ta si nežádá celého člověka, ale bytost umělého tvaru, o jaký usiluje Herbertův Prokrustes: „vymyslel jsem lože na míru dokonalého člověka/ a porovnával s ním pochytané poutníky/ přiznám bylo nesnadné vyhnout se roztahování kloubů utínání končetin// pacienti umírali ale čím víc jich hynulo/ tím jistější jsem byl že mé výzkumy jsou správné/ cíl byl vznešený pokrok vyžaduje obětí.“ A vždy to jsou oběti od druhých. Pan Cogito a bezbrannost Atributem obětovaných je bezbrannost. Obětován je Kristus i Adam, člověk ze země, který navzdory pokusům o unifikaci lidstva a zřetelné vyhlídce konečného „udušení beztvárnem“ může věřit právě zemi, faktům a vzpomínce na Boží tvář – a to je důvod jeho řevu, nahého odporu. V básni Knoflíky, připsané památce kapitána Edwarda Herberta, se vyjevuje, oč odolnější je knoflík uniformy – svědek katyňského zločinu – než lidský život jeho majitele.
Naléhavost Znamení moci spočívá v jasném ano, ano, ne, ne – jeho řeč je vyznavačská a prorocká. Síla a dojemnost veršů o panu Cogito pramení ze soucitu: v jejich centru stojí bezbranný člověk tohoto světa, který své srdce, své Credo, brání hlavou, svým Cogito. Řeč těchto básní je ironická.
U Herberta není ironie zbraň, je to tvar, který odpovídá reálné situaci Homo sapiens. Umění zlo nenapravuje, ale také ho nepřehlíží: umění zlo pouze vyvažuje. V básni Poslání pana Cogito člověk nakonec rozumově chápe, že „oni vyhrají“. Ale v rozhodující chvíli se vzdává i rozumu: „Buď odvážný když rozum zavádí buď odvážný... Střez se oschlosti srdce.“
HODNOCENÍ LN ***** Zbigniew Herbert, Jan Zahradníček: Ze země pana Nikoho
Předmluva Josef Mlejnek Dokořán 2008, 128 stran
Beztvarost se maskuje – slibem budoucího ráje, kde „platy jsou vyšší ceny den ze dne nižší“, nebo projektem dokonalosti
