Na nahrávce se potkávají dva aspekty příznačné pro celou Janotovu hudební cestu. Jednak určitá umanutost pro věc a vlastní vidění světa, jednak naprostá otevřenost k vlivu spolupracovníků na výsledek. Hostů je tu celá řada a jsou mezi nimi zástupci nejrůznějších žánrů i hudebních pohledů. Vedle Ivana Bierhanzla (Agon Orchestra, Plastic People...) či dlouholetého spolupracovníka Jana Štolby tu tak jsou i o generaci mladší, třeba Jára Tarnovski (Gurun Gurun, Miou Miou).
Už od konce 80. let se Janota věnuje převážně meditativně laděné tvorbě. Ačkoliv novou nahrávku sám chápe jako své vidění úlohy současné avantgardy nebo vlastní odpověď na ni, kontinuita s předchozí tvorbou je tu zcela patrná. Co se vrací po dlouhých letech, je mantrické opakování motivů, přítomnost silných melodií a svérázný podpovrchový humor. Ale i ty skladby, které mohou iritovat a ve kterých se úmyslně pracuje s hudebním kýčem, jsou přitažlivé svou poetikou a přímostí sdělení. Nemluvě o provokativnosti, s jakou posluchače nutí ujasnit si, co ještě je pro něj akceptovatelné, co už ne a proč. Pestrá je koláž zvuků i hostujících nástrojů, díky které lze u nahrávky nejen relaxovat, ale opakovaně objevovat napoprvé skrytá hudební zákoutí.
Nové Janotovo album by mělo svou cenu už jen pouhou existencí. Tím, že otevírá v jeho tvorbě další dveře, nabízí víc, než se na první poslech může zdát.
***
HODNOCENÍ LN
****
Oldřich Janota:
Ora Pro Nobis
Edice Respekt 2009
