* LN Přednášíte porodním asistentkám i na téma narození mrtvého dítěte. Co si myslíte o kanadské praxi?
Líbí se mi, že památku na dítě uschovají. Moje zkušenost s rodiči je taková, že zpětně by si velmi přáli mít něco, co by jim dítě připomínalo. Truchlí, že nic takového nemají. Zůstat na pokoji s mrtvým dítětem, na to, myslím, nejsme připraveni. Vždyť kdo z nás je natolik pevný a přijímající smrt, aby zůstal s někým z rodiny, kdo zemře doma, a až po rozloučení s ním volal pohřební službu? Nejlepší se mi zdá přístup, že sestra rodičům nabídne, zda se chtějí s dítětem rozloučit, vidět ho, pohladit si ho.
* LN Jaká je běžná česká praxe?
Mám jen zprostředkované informace od porodních asistentek, ale myslím, že je neobvyklé rozloučení nabízet. Dítě je odneseno a někdy nastane pře mezi gynekologem a neonatologem, kdo z nich to rodičce řekne. Pro lékaře je to náročná situace, vnitřně se ho to dotýká a nechce s tím mít nic společného.
* LN Podle jedné lékařky by třeba v Motole matka, která by se chtěla rozloučit s dítětem, připadala personálu divná.
Naopak, je velmi dobře, když se rodiče rozloučí.
* LN Pozorujete v ordinaci rozdíl mezi rodiči, kteří se s dítětem rozloučili, a těmi, kteří to neudělali?
Ti, kteří se rozloučili, mají zemřelé dítě pevně v srdci, mluví o skutečném dítěti, popisují, jak vypadalo, jaká mělo očička, vypráví, že jim připadalo jako andílek, když se s ním loučili… Je tam slza v oku, ale ta epizoda už je uzavřená. Je to zdravé truchlení. Když se jim má narodit další dítě, mluví o něm jako o druhém dítěti. Nevytěsňují z mysli něco, co tam prostě je. Pro ty, kdo se nerozloučili, je to náročnější. To ukončení jim chybí.
* LN Někteří zdravotníci namítají, že na mrtvé dítě není hezký pohled...
Když ho zabalí do zavinovačky, pokud není nějak porušena hlavička, nemusel by ten pohled být negativní. V odůvodněných případech lze říci: mělo takové a takové postižení, proto vám ho nechceme ukázat, ale tady je otisk nožky, vlásky.
* LN Mění se nějak česká praxe?
Osm let přednáším porodním asistentkám v brněnském Národním centru ošetřovatelských a nelékařských zdravotnických oborů. Když jsem zpočátku mluvila o smrti dítěte, plakaly. Bývalo to téma, které je tabu. Mohly ze sebe vydat to, co prožily. Ve dvou nebo třech posledních letech chtěly konkrétní informace o tom, co mohou pro matku udělat. Kladly věcné otázky, už to nebylo tak citové. Někdy jejich první reakce byla: Ukazovat mrtvé dítě, dělat otisk nožičky? To je morbidní. Ale druhý den to většinou opadlo, zamyslely se a začalo jim připadat, že to může být dobré.
* LN Znamená to, že se porodnice začaly tímto tématem zabývat?
Může to znamenat, že ten problém řeší.
