V článku Citování koránu prosperitu nepřinese (LN 23. 2.) formuloval Pavel Kohout rozšířenou představu o islámu jako o faktoru zaostalosti. Autor konstatuje hospodářskou slabost muslimských zemí a hned se ptá: Proč vede islám k chudobě? Zmínil socialismus, soustředil se ale na islám jako na vysvětlení technologické, ekonomické, vzdělanostní zaostalosti. Fakta nelze popírat. Lze je ale vysvětlovat náboženstvím? Civilizační „zpoždění“ Jde zde nejméně o dva různé problémy. Prvním je „civilizační“, tedy technologické a institucionální „zpoždění“ muslimských zemí za Evropou. Muslimští intelektuálové zápasí s postojem k moderní vědě, politice a sekularismu už sto let. A to jak vstřícně, tak odmítavě, podobně jako to dělali křesťané. Dalším problémem je politický stav arabského světa po nezávislosti. Ekonomicky neefektivní, intelektuálně ubíjející autoritářské státy, uměle vzniklé v koloniálních hranicích, teď začínají brát zasvé. Tyto dva oddělené problémy mylně splývají s jejich společným jmenovatelem – islámem.
Vysvětlovat rozdíly mezi zeměmi obecně kulturou a náboženstvím svádí svou snadností, je ale zavádějící a asymetrické. Neporovnávají se „muslimské“ země s „křesťanskými“ (natož s katolickými), ale pouze s evropskými. Ošidné je také redukovat náboženství na obsah textu či politizovaný kult.
Hlavním problémem pro muslimské i evropské historiky je komplexní otázka relativního úpadku mocné muslimské civilizace v novověku. Kromě nájezdů kočovníků z východu, které zastavily bohatý vývoj islámského myšlení, rozdílných geografických podmínek aj., jistě hrály roli i čistě „kulturní“ podmínky. Ovšem kořeny toho, co vlastně bylo důvodem opuštění antických paradigmat v myšlení, rozvoje experimentální vědy a rozmachu technických vynálezů a nakonec evropské vojenské a obchodní převahy, se hledají obtížně.
Není nic snazšího než ahistoricky srovnávat různé myšlenkové systémy. Například v Evropě, která nejprve vzdorovala Ibn Rušdovu racionalismu, umožnil pozdější nominalismus přijetí nové metafyziky. Rozdíly v textech ale vše nevysvětlují. I evropské myšlení znalo okazionalismus a boží všemohoucnost, na které Pavel Kohout naráží. Právě totální boží transcedence pak umožnila oddělit teologii od přírodní filozofie. Středověký svět byl jednotnější. Islámští, židovští a latinští teologové dlouho řešili podobné problémy. Je velmi obtížné přesně určit, co vymrštilo právě evropské myšlení z jejich mocného aristotelského orbitu.
Vedle myšlenek rozhodovaly i mnohem prozaičtější důvody, historické procesy, které se ale hůře identifikují. Namátkou zmiňme: v Evropě se vyvinul jiný druh institucí, církve a nezávislé univerzity. Měla jinou politickou strukturu: malá knížectví, která mezi sebou válčila, což přispívalo k myšlenkové a technické konkurenci. Propojení i mezi politikou a náboženstvím a náboženské války byly paradoxně faktory sekularizace. Evropskou převahu ani zaostalost sousedů rozhodně nelze vysvětlovat náboženstvím. Častý příklad, úrok, zakazovalo i křesťanství. Zajímavé byly právě světské procesy, kterými byly „předsudky vůči úrokům překonány“. Co přinese experiment v Egyptě a Tunisku?
Druhým velkým tématem k diskusi by byla politická a společenská strnulost arabských zemí v postkoloniální době. Ani tam nemusí islám hrát větší roli než katolictví v Itálii. Zjevné autoritářství, které dosud nahrazovalo absenci historických národních států, se dlouho připisovalo arabské „výjimce“ či islámskému tíhnutí k autoritě a tradičnímu vzdělání. Do letošního roku nebylo možné toto zobecnění vyvracet jinak než teoreticky. V průběhu roku nás experiment v Egyptě a Tunisku možná poučí o něčem jiném.
O autorovi| ZORA HESOVÁ, arabistka
