Když se z Prahy vládlo Evropě, po chodbách Strakovy akademie se procházeli sebevědomí mladí Češi s diplomy ze západních univerzit.
V telefonu přecházeli z angličtiny do francouzštiny a ve vzduchu bylo cítit něco, co připomínalo vznešenost anglického výrazu „public service“. Kam se poděli?
Nové členské země Evropské unie mají dodnes jednu výhodu: mladý člověk se špičkovým vzděláním zde může udělat závratnou kariéru ve státní správě. Radek Špicar, absolvent Cambridge, to může dosvědčit: „Když jsem chodil v šestadvaceti na vládu, připadal jsem si... zvláštně. Moji spolužáci z Cambridge z toho byli úplně vyřízení. Ti se na náměstka místopředsedy vlády ve svých zemích dostanou v šedesáti – a bude to vrchol jejich kariéry. Pro mě to byl můj první job.“
Tehdy, za éry technokratického vicepremiéra Martina Jahna, byl Radek Špicar jediný. Loni během klopýtavého českého předsednictví EU se však řada mladých absolventů elitních západních škol zasloužila – jak říkali i největší kritici – o pověst země s mizernými politiky, ale velmi dobrými úředníky. A nyní je rok po kritických chvílích českého předsednictví. Co se stalo se všemi těmi báječnými mladými muži a ženami?
Řekni, kde ty dívky jsou Voda je vzala. Například do Francie – jako Lindu Kopeckou, čerstvou třicátnici. Českému státu nabídla své vzdělání z univerzity v Bonnu, kde získala titul Master v oboru evropských studií, a zkušenosti z Evropského parlamentu. Od juniorských úkolů v Bruselu se vyšvihla vysoko – tehdejšímu vicepremiérovi pro Evropu Alexandru Vondrovi pomáhala s projevy nebo připravovala podklady pro zahraniční cesty.
„Do státní správy jsem šla kvůli předsednictví – chtěla jsem být u toho. Nebudu zapírat, že jsem se státní správy dříve trošku štítila,“ říká Kopecká. Za zdmi úřadu ji však prý čekalo spíš příjemné překvapení: očekávala těžkopádnost a neprostupnou hierarchii, která škrtí vlastní iniciativu, ve skutečnosti se setkala se svižným a semknutým prostředím. Hlavně sama začala vysoko, a tak se rovnou dostala k důležité agendě, aniž by roky čekala v zástupu dalších úředníků. Bavilo ji prý také prožívat to, o čem ostatní mohli jen číst v novinách.
„Moje zkušenost možná není úplně přenosná: byli jsme malý a hodně motivovaný tým schopných mladých lidí, kterým šlo o úspěch předsednictví,“ dodává. Měli i znatelně vyšší platy. Pokud si výše postavený úředník řekněme na ministerstvu dopravy přijde na třicet tisíc, člověk v obdobné pozici na Úřadu vlády dostával po dobu předsednictví o deset tisíc víc.
U této skupiny velmi zdatných mladých lidí bylo od počátku jasné, že jsou najímáni jen dočasně a že je hned po jejich instantním, jedinečném zážitku budou lovit personalisté ze soukromé sféry i z Bruselu. Po konci českého předsednictví se tým více méně rozpadl.
Někdejší ředitelka pro koordinaci evropských politik Karolína Kottová (domluví se čtyřmi světovými jazyky a má za sebou dobrodružnou misi v Kosovu) dnes pracuje u eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Cecilie Malmströmové. Někdejší Vondrův náměstek Marek Mora se do Bruselu vrátil nedávno – pracuje na generálním sekretariátu Rady EU.
Linda Kopecká je dnes k vidění spíš na francouzském úřadu vlády. Prošla několikakolovým výběrovým řízením a dnes v Paříži studuje na Ecole nationale d’administration (ENA), školu pro špičkové francouzské státní úředníky, a momentálně je na stáži na generálním sekretariátu pro evropské záležitosti, které spadá pod francouzského premiéra.. Prý si tam po náročném předsednictví dává pauzu – do Paříže ji ale odvedly i soukromé důvody, čekal tam na ni přítel Francouz. A nijak zvlášť se jí teď nestýská. „U nás chybí státní správě prestiž, kterou získá, až v ní bude méně lidí, zato schopnějších a lépe zaplacených. A také až mladí pochopí, že tam jde hodně ovlivnit,“ tvrdí Kopecká.
Et in Arcadia ego!
„V projektových záležitostech, jako bylo předsednictví nebo také organizování summitu NATO, se mi sázka na mladší lidi se vzděláním, kteří nebyli zaběhlí ve státní správě, osvědčila. Chtějí se ukázat,“ říká bývalý místopředseda vlády Vondra. I tak si někteří přišli ke státní správě přivonět, pořídit si položku do profesního životopisu a ten si pak následně nechat zaplatit v byznysu. Během šesti měsíců předsednictví prý 10–15 procent z nově nabraných odešlo ještě před koncem.
Stejně byl předsednický kabinet nadstandardem. Ilustrují to i aktuální čísla z českých ministerstev. Například na ministerstvu dopravy je sice celkem mladé osazenstvo, překvapivě nejvyšší podíl mají zaměstnanci ve věku 26–30 let, nicméně při bližším dotazu na úředníky se západním vzděláním se dozvíme, že tam nikoho takového nemají. Na ministerstvu financí sice lze najít lidi se „západním“ vysokoškolským titulem za jménem, ale suverénně tu vedou ostřílení daňaři ve věku 51 až 60 let, na ministerstvu obsadili třicet pět procent pracovních míst.
V odborech „pro zahraniční styky“ nebo „pro unijní záležitosti“ mají samozřejmě stále šanci uspět dvacátníci a třicátníci, kteří ovládají cizí jazyky plynuleji než starší kolegové svádějící po večerech nerovný boj s učebnicí angličtiny. Jinak ale státní správa žádné horké konkurenční prostředí, v němž by se bojovalo o vzestup, ze své tabulkové podstaty nepřipouští. Pro lidi z pomyslné kategorie je mi 25 a mám Oxford se tak stane spíš přestupní stanicí za jinou kariérou. To byl nakonec i případ Radka Špicara, zmíněného v úvodu: byť v jeho případě to bylo 26 let a Cambridge.
Vy nevíte, co je košilka?
V roce 2004 měl už Radek Špicar britský diplom na stěně a díky Fulbrightovu stipendiu pracoval ve Washingtonu na doktorátu z politologie. Po letech studií se zrovna začal obávat, že skončí jako celoživotní student a chronický účastník konferencí. A do toho mu zavolal čerstvý místopředseda středolevé vlády Martin Jahn a nabídl mu místo náměstka – aniž se předtím znali. Prý ho doporučila Americká obchodní komora, pro kterou ještě při studiích v Česku dělal Špicar se svými kolegy drobné ekonomické analýzy.
Špicar podle svých slov po kariéře státního úředníka netoužil – i když Cambridge se studentům snaží vlít do žil pocit, že vzdělání si nemají nechávat pro sebe, ale své privilegium by měli nějak vrátit společnosti. A na rozdíl od spolužáků měl výhodu: extrémně vysoké školné (kolem milionu korun ročně se vším všudy) ho nezadlužilo jako některé kolegy ze studií v Británii; platil ho ze stipendií. Navíc ho čekal obstojný plat asi čtyřicet tisíc korun měsíčně. Dlouholetí úředníci ale nebyli z mladíka, který je přeskočil, zrovna nadšeni.
Pokračování na straně 22
Je mi 25, mám Oxford a chci sloužit
Dokončení ze strany 21
„Ty začátky byly těžké. Lidi kolem mě mi dělali i naschvály, šel jsem třeba na jednání se svým protějškem, jenže on si vše dohodl s mými lidmi,“ vzpomíná Špicar. Samostatným úkolem bylo proniknutí do českého úřednického jazyka s referátníky (vnitřní ministerské oběžníky), košilkami („titulní strana“ ministerského materiálu) a zkratkami jako FKSP (Fond kulturních a sociálních potřeb – z něj se po konzultacích s odbory platí různé výhody pro státní zaměstnance). Jak říká, pomohl mu cambridgeský trénink pro práci v absolutním stresu. V tom se podle něj také liší české univerzity od světových: ty naše vyrábějí intelektuály, zahraniční školy posílají do světa praktiky.
Po dvou letech to s ním skončilo jako s talenty z českého předsednictví: velmi mladý a velmi vzdělaný náměstek zmizel i s Martinem Jahnem do Škody Auto. Jeho šéf a protektor odešel z tehdejší Paroubkovy vlády a Špicar neviděl mezi vládními politiky obdobně spolehlivého spojence.
Zkušeností ze státní správy si cení, a nejen kvůli kontaktům a znalosti úřadů: nejvíc se podle svých slov poučil v tom, jak řídit lidi a vyjednávat. „Musel jsem se naučit motivovat lidi i jinak než penězi a příslibem kariérního postupu, jako to jde v byznysu. Pochopil jsem například, že moji podřízení jsou frustrovaní, poněvadž máloco z jejich práce se nakonec prosadí kvůli tomu, jak se střídají náměstci, a leccos spadne ze stolu. Zaměřil jsem se tedy na úkoly, které bude možné prosadit. Zdlouhavá připomínková řízení na ministerstvu jsou také nejlepší školou pro vyjednávání do byznysu,“ popisuje Špicar.
Bohužel nejsme v Rumunsku Přes veškeré snahy je to tedy stále stejný příběh: mimořádně vzdělané a akční zaměstnance státní správa prostě nezaplatí, leda když nabídne bonus v podobě rychlé kariéry. Navíc potřebují silnou postavu patrona. Jak Martin Jahn, tak Alexandr Vondra měli společné „tak trochu byznysové“ uvažování a znalost amerických poměrů.
Bývalý velvyslanec v USA Vondra vzletně mluví o politice jako o „veřejné službě“, ale také realisticky vyjmenovává důvody, proč tolik schopných lidí dává přednost byznysu: lepší peníze, víc volného času a větší svoboda v rozhodování. Jedním z těch, kdo se rozhodli – i kvůli notné dávce „zeleného idealismu“ – zůstat, je absolvent Oxfordu Jan Dusík, donedávna ministr životního prostředí v úřednické vládě.
Stipendium v Británii dostal už během práce v tomto resortu. „Unijní agenda, kterou jsem měl na ministerstvu na starosti, byla mimořádně zajímavá. Situace by se asi také lišila, kdybych pracoval na jiném ministerstvu. Pro životní prostředí – na ministerstvu i jinde – pracují lidé nejen kvůli mzdě, ale často i z přesvědčení o vyšším zájmu,“ soudí Dusík, který po neshodě s premiérem Janem Fischerem rezignoval a teď se rozmýšlí, kam půjde dál.
„Stává se, že naši absolventi, kteří jdou do státní správy, jsou po dvou třech letech tak otrávení, že odejdou do soukromého nebo občanského sektoru. A nejde jen o peníze – odcházejí i kvůli tomu, že nedostanou dostatečný prostor plně uplatnit to, co se ve škole naučili,“ doplňuje Martin Potůček, jeden ze zakladatelů oboru Veřejná a sociální politika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Tento obor chce v českých poměrech alespoň zčásti suplovat francouzskou školu pro státní zaměstnance ENA, vychovávat státní úředníky a analytiky pro různé think tanky, takže nabízí směs sociologie, ekonomie i politologie. „Rozvíjíme obor tak, aby vybavil absolventy praktickými dovednostmi,“ říká Potůček.
Potůček tvrdí, že v některých jiných postkomunistických zemích se podařilo státní správu oživit a naučit ji světovým jazykům lépe než v Česku. Měly totiž mnohem horší výchozí stav. Připomíná příklad Rumunska, kde stát před vstupem země do EU dotoval stipendia pro studenty veřejné správy na zahraničních univerzitách. Radikálnější řez do struktury úřednictva v Estonsku po převratu v roce 1991 zase vyžadoval sovětský ráz tamní administrativy. Naštěstí je návyková Česká státní správa zažila i systematičtější pokusy o pozvednutí prestiže a vzdělanosti úředníků než jen jednorázové Vondrovy a Jahnovy experimenty. Různé odvážné možnosti zvažovalo ještě nedávno ministerstvo vnitra pod vedením svého bývalého šéfa Ivana Langra (ODS). Dokonce se mluvilo i o tom, že by si úředníci doplňovali vzdělání právě na akademii ENA. Jenže projekt se mimo jiné dostal do začarovaného kruhu – Češi by kvůli slabé znalosti jazyků jen těžko mohli studovat ve francouzštině. Nakonec ale tyto plány usnuly.
Lze se proto spolehnout jen na jedno – politika je prý návyková, a kdo ji jednou ochutnal, zpravidla připouští, že se do ní vrátí. „To bude záležet na konkrétní příležitosti, ale určitě spíš ano,“ vzkazuje Linda Kopecká – zatím ale z Paříže.
***
Karolína Kottová dnes pracuje u eurokomisařky Cecilie Malmströmové,
Linda Kopecká je dnes k vidění spíš na francouzském úřadu vlády Samostatným úkolem bylo proniknutí do úřednického jazyka s referátníky, košilkami a zkratkami jako FKSP. Jak říká, pomohl mu cambridgeský trénink pro práci v absolutním stresu.
