Liběchovský dětský domov se základní školou leží na rozsáhlé parcele asi pět kilometrů severně od Mělníka a nemá nejlepší pověst. Ředitelka ústavu Šárka Sochůrková se o problémech a porušování práv dětí, na které upozorňovala Česká školní inspekce i veřejný ochránce práv, odmítá bavit po telefonu. Na její pozvání tak míříme do zařízení, které nese přívlastek: jedno z nejhorších.
Dětský domov obehnaný vysokou zdí stojí v kopci. Všechny přístupové cesty, tedy vstupní branka i dva postranní vjezdy pro auta, jsou otevřené dokořán. Nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o zařízení pro nezvladatelné děti.
Dětský domov se základní školou v Liběchově
„Sem nemůžete, musím zavolat vedení, jestli s vámi může někdo mluvit,“ odvětí správce budovy i přesto, že nám ředitelka dvakrát přislíbila schůzku. Před chvílí ještě kouřila před budovou, pak ale zaběhla zpátky dovnitř. To už ale fotografa vyhání hlavní vychovatel Luboš Randák i tamní ekonom Jan Paleček. „Okamžitě odejděte, opusťte pozemek, tady nemáte co dělat,“ rozčilují se. O problémech se prý bavit nehodlají, nechtějí nic medializovat.
V letech 2011 až 2013 upozorňovala Česká školní inspekce i veřejný ochránce práv na závažná pochybení. Domácí řád liběchovského ústavu popisují inspekční zprávy jako příliš tvrdý: v televizi mohly děti sledovat jen zprávy, a to maximálně půl hodiny, venku mohly trávit jen 45 minut denně. V případě nemoci byly izolovány i od dospělého personálu a telefonovat mohly jen pod dozorem (VÍCE čtěte ZDE).
Zarostlá antuka a šrot na hřišti
„Opatření, která se zavedla do domácího řádu, jsou podle mě zhůvěřilost. Represivní složka je v těchto zařízeních sice hodně důležitá, ale musí se s ní zacházet opatrně,“ vypráví na zahradě svého domku Přemysl Smrž. V Dětském domově Liběchov pracoval od roku 1964 a posledních 18 let zastával funkci ředitele. Před osmi lety odešel do důchodu, od té doby se v zařízení vystřídaly dvě ředitelky. „Dříve to byla lidově řečeno polepšovna, nyní se to přejmenovalo na dětský domov se školou. Umisťují se sem děti s výchovným problémem, velmi obtížně zvladatelné, které společnost potřebuje mít pod neustálým dohledem,“ vysvětluje. Za jeho úřadování měl na starosti až 70 chovanců, o které pečoval přibližně s 40 zaměstnanci. Dnes je zrekonstruovaný areál s rozsáhlou zahradou a hřištěm útočištěm zhruba pro 30 dětí.
Vpravo je zrekonstruovaná budova tělocvičny, na levé straně je vidět hlavní...
Do kdysi ryze chlapecké polepšovny byli umisťováni například dětští vrazi. V současné době je situace sice o něco lepší, přesto je ale podle Smrže krádež to nejmenší, za co se sem děti převážně ze Středočeského kraje dostanou. Přibližně deset let zpátky se kromě kouření a alkoholu silně rozšířily drogy, běžné je například čichání toluenu. „Když se děti vrátí z dovolenky nebo procházky, mají tím narvané batohy. A to jsou to děti školou povinné,“ říká.
Přestože rekonstrukce, která stála zhruba devadesát milionů korun, areálu pomohla a budova díky tomu vypadá jako nově postavená, překvapí zanedbaná zahrada, kterou by se dětský domov mohl jinak pyšnit. „Schválně se po té zdevastované zahradě projděte. Nepoužívané hřiště je tam naprosto na nic, antuka, kde se hrál tenis nebo volejbal, je zarostlá,“ ukazuje mírně dojatý Smrž na rozsáhlý pozemek. Jeho domek totiž stojí jen pár metrů nad ústavem, takže své dítě, jak dětský domov často nazývá, má každý den na očích.
I když na základě výtky ombudsmana mělo v domově dojít k uvolnění režimu, přesto se podle Smrže děti na zahradě moc často nepohybují. Co tedy dělají celý den, zavření uvnitř? „Občas jdou na procházku, ale to jen tehdy, když si chtějí děti zakouřit. V budově je totiž zákaz. I zaměstnanci chodí na cigaretu před branku,“ vypráví. To potvrzují i místní obyvatelé: když si chtějí děti zakouřit, vychovatelka je vyvede nahoru za dům.
Dříve se také děti často zapojovaly do dění v obci. Nejčastěji se jednalo o neplacené brigády, kdy svěřenci například skládali místním důchodcům uhlí, nebo se 5. prosince převlékli za Mikuláše, Čerta a Anděla. Právě tímto přístupem k dění v obci si dětský domov získal dobrou pověst. S nástupem nového vedení se ale ústav začínal postupně stále více izolovat a dnes do domova nejsou vpuštěni ani bývalí chovanci, kteří si přijeli připomenout místo, kde vyrůstali.
Mezi zaměstnanci navíc sílila řevnivost a boj o ředitelské křeslo. Vše umocnila údajně špatná komunikace ředitelky Sochůrkové s ostatním personálem, který na ni neustále podává anonymní udání. Celá situace nakonec vyvrcholila tím, že v říjnu loňského roku někdo zfalšoval její rezignaci a odeslal ji na ministerstvo školství. „Za 18 let mého ředitelování jsem měl inspekci třikrát. Teď je tady dvakrát do roka,“ říká Smrž. Jeho slova potvrzují i oficiální dokumenty, liběchovský ústav byl v posledních letech nejen u veřejného ochránce práv pod drobnohledem.
Policie také vyšetřovala údajné pohlavní zneužívání, kterého se měl dopustit Jiří Sochůrek, správce objektu a manžel ředitelky. Vyšetřovatelé však případ odložili s tím, že k žádnému zneužití nedošlo. „Podle mého to bylo na odvolání buď ředitelky, anebo přinejmenším jejího manžela. Ale nic se nedělo a dít nebude,“ vzpomíná Smrž. Ombudsman si proto vyžádal záruku, že Sochůrek nebude pracovat na pozici, kde přijde do kontaktu s dětmi. Ostatně pro práci ve školství neměl ani dostatečné vzdělání. „Zašlo to až příliš daleko. Když není pohoda mezi personálem, tak to stojí celkově za nic.“
Naději na zlepšení má dětský domov právě teď, kdy běží nové výběrové řízení na funkci ředitele. Do konkurzu se přihlásili čtyři kandidáti, vesměs se jedná o bývalé či současné zaměstnance včetně ředitelky Sochůrkové, které nedávno skončilo tříleté funkční období. Podle Smrže i místních obyvatel je ale potřeba, aby do ústavu přišel někdo zvenčí, silná autorita a charakter. „Je to pro mě nepochopitelné, nevím, proč se tak izolovali. Není se za co stydět. Ta práce je těžká, chyb se dopouštíme každý. Navíc by to pomohlo zapojit děti do dění v obci,“ říká Smrž. „Tenhle přístup k okolnímu světu nemůže v dětském domově dlouho fungovat,“ zlobí se.
